Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1248/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Richarda Hudečka, zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem, sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018 č. j. -382, spojené s návrhem na zrušení , , ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti POKE s.r.o., sídlem Nádražní 2/1, Vyškov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 4. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na přístup k soudu podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ").

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 5. 2017 č. j. -346 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 2. 2016 č. j. -296, jímž byla k žalobě vedlejší účastnice uložena povinnost stěžovateli zaplatit jí částku 375 941 Kč s úrokem z prodlení.

3. Uvedená částka představovala součet plateb, které stěžovatel převzal od odběratelů vedlejší účastnice, jejímž byl zaměstnancem, a které si následně ponechal a nevrátil. Stěžovatel uvedl, že tak učinil za účelem uspokojení svých pohledávek vůči vedlejší účastnici, jejímž dodavatelům byl v minulosti nucen zaplatit z vlastních finančních prostředků částku 468 096 Kč. Po převzetí uvedených plateb mělo dojít k vzájemnému započtení pohledávek na vydání bezdůvodného obohacení. Krajský soud nicméně neuznal, že by účetní doklady předložené stěžovatelem byly spolehlivým podkladem pro závěr, že se týkají skutečných dodávek materiálu a prací ve prospěch vedlejší účastnice a že stěžovatel je uhradil z vlastních finančních prostředků. Do účetnictví vedlejší účastnice byly zahrnuty jen některé tyto účetní doklady, u nichž vždy existovaly i doklady o platbách provedených z pokladny. V případě těchto plateb proto bylo třeba vycházet z toho, že byly provedeny z finančních prostředků vedlejšího účastníka. Podle krajského soudu bylo na stěžovateli, aby v jednotlivých případech prokázal, že jednotlivé dodávky hradil z vlastních finančních prostředků, případně, že tyto dodávky byly skutečně provedeny, což však stěžovatel neučinil.

4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele usnesením ze dne 23. 1. 2018 č. j. -382. Stěžovatel měl uplatnit jiný dovolací důvod, než který je uveden v , neboť podstatou jeho dovolání byl především nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž vycházel krajský soud. Přesto se Nejvyšší soud zabýval také stěžovatelem předestřenou otázkou procesní povinnosti účastníka řízení označit důkazy k prokázání svých tvrzení a související otázkou důkazního břemene, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou ve svém usnesení dále specifikoval.

III.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel má za to, že jeho dovolání obsahovalo vymezení dovolacího důvodu podle , i toho, v čem spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle . Konkrétně je spatřoval v nesprávném právním posouzení procesní otázky faktického přenesení povinnosti prokázat negativní tvrzení, při jejímž řešení se měl krajský soud odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Bylo přitom samozřejmé, že svou argumentaci doplnil o některé skutkové argumenty. K odmítnutí dovolání pro vady tak došlo navzdory tomu, že byly splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm.

6. Napadené usnesení je podle stěžovatele vnitřně rozporné. Nejvyšší soud sice vytkl dovolání nedostatek, pro který nemělo být možné pokračovat v dovolacím řízení, sám se však k meritu dovolání ve značně zjednodušené podobě vyjádřil a označil posouzení předmětné právní otázky za souladné s vlastní rozhodovací praxí. Pakliže shledal vady dovolání, měl stěžovatele vyzvat k tomu, aby domnělý nedostatek dovolání odstranil či napravil. Stěžovatel nicméně uznává, že v takovém postupu Nejvyššímu soudu bránil , podle něhož by k doplnění výše uvedených náležitostí mohlo dojít jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání. S ústavní stížností proto navrhl také zrušení tohoto ustanovení, a to pro jeho rozpor s principem rovnosti zbraní podle Úmluvy.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až 31 ).

V.

Vlastní posouzení

8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným usnesením i dalšími přiloženými rozhodnutími a podáními, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y (dále jen " "), a násl. ] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

10. Ustanovení y zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li přitom v konkrétním případě splněny procesní předpoklady projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl. Nesprávné posouzení těchto předpokladů, jež by mělo za následek odmítnutí či zastavení řízení o řádně a včas podaném návrhu, který by jinak mohl být věcné projednán (tj. u něhož by absentoval jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), by mělo vůči tomu, kdo jej podal, za následek odepření přístupu k soudu.

11. Je nedostatkem napadeného usnesení, že nedává jasnou odpověď na otázku, zda důvodem odmítnutí dovolání byly jeho vady nebo nepřípustnost. Tato skutečnost však nemění nic na tom, že dovolací soud se stěžovatelem předestřenou otázkou procesního práva zabýval a posoudil, zda se krajský soud neodklonil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Toto rozhodnutí bylo přijato příslušným senátem Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že za této situace nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle y, neboť Nejvyšší soud se dovoláním řádně zabýval a podrobil je kvazimeritornímu přezkumu v rámci posouzení přípustnosti z hledisek podle . Jeho hodnocení nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ani případné zrušení napadeného usnesení, jež by mělo za následek nové posouzení náležitostí dovolání, by neměnilo nic na tom, že ve výsledku by dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné.

12. Ve vztahu k návrhu stěžovatele na zrušení Ústavní soud dodává, že toto ustanovení nebylo v jeho věci použito. Stěžovatel totiž nedoplňoval dovolání po lhůtě k jeho podání a s ohledem na posouzení přípustnosti dovolání byla z povahy věci vyloučena i případná výzva k odstranění vad návrhu. Nebyly tudíž splněny podmínky pro podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle ve spojení s , v důsledku čehož byl tento návrh podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.

13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. S ní spojený návrh na zrušení odmítl podle ve spojení s jako podaný osobou k tomu neoprávněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2018

Jan Filip v. r.

předseda senátu