Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2334/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Evy Kabešové, zastoupené Mgr. Dagmar Morávkovou, advokátkou, sídlem Sušilova 1507/17, Praha 22 - Uhříněves, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018 č. j. -583 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2013 č. j. -377, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Lucie Ševčíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na právní pomoc v řízení před soudy podle y.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 12. 4. 2010 č. j. -13 (ve znění usnesení ze dne 11. 8. 2010 č. j. -29 a usnesení ze dne 13. 1. 2011 č. j. -119) nařídil exekuci na majetek stěžovatelky (povinné), a to na základě vykonatelného exekučního titulu ukládajícího stěžovatelce platit výživné na dceru. Proti nařízení exekuce se stěžovatelka bránila nejrůznějšími prostředky, kromě jiného též podáním ze dne 10. 10. 2011 označeným jako "žaloba pro zmatečnost k rozsudku městského soudu o exekuci", jímž napadla usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 8. 2011 č. j. -213, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky a dalších dvou osob (Jitky Cejnarové a Ing. Jiřího Ondráčka) proti výše uvedenému usnesení obvodního soudu ze dne 12. 4. 2010 č. j. -13. Usnesení městského soudu napadla stěžovatelka v celém rozsahu, tedy ve výroku I. (o odmítnutí odvolání Jitky Cejnarové a Ing. Jiřího Ondráčka), ve výroku II. (zčásti potvrzujícím a zčásti měnícím výrok o nařízení exekuce pro dlužné a běžné výživné), i ve výroku III. (o odmítnutí odvolání stěžovatelky proti II. výroku usnesení obvodního soudu o pověření soudní exekutorky Mgr. Ivany Pýchové).

3. O žalobě pro zmatečnost rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 23. 7. 2012 č. j. -346 tak, že ji zčásti zamítl a zčásti odmítl. Zamítnutí odůvodnil nepřípustností žaloby pro zmatečnost, odmítnutí pak nevymezením zmatečnostních důvodů.

4. K odvolání stěžovatelky, jehož součástí byla žádost o určení advokáta, městský soud usnesením ze dne 14. 3. 2013 č. j. -377 napadené usnesení obvodního soudu potvrdil.

5. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 č. j. -583, poté, co jeho předchozí odmítavé usnesení ze dne 29. 5. 2015 č. j. -510 zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 30. 3. 2016

sp. zn.

(N 55/80 SbNU 661), odmítnuto jako nepřípustné. Hlavním důvodem pro odmítnutí dovolání byla skutečnost, že stěžovatelka nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle , ani dovolací důvod podle , a to i přesto, že se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval otázkou přípustnosti žaloby pro zmatečnost v exekučních věcech, když konstatoval, že žaloba pro zmatečnost, podaná proti jinému usnesení soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu vydanému v exekučních věcech než z důvodu podle (ve znění účinném do 31. 12. 2012), musí být bez dalšího zamítnuta (takže rozhodnutí městského soudu bylo správné), přičemž výše uvedený zmatečnostní důvod nebyl stěžovatelkou v projednávané věci tvrzen, tedy ani uplatněn.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje průběh celého řízení a líčí obsah jednotlivých soudních rozhodnutí vydaných v průběhu řízení včetně rozhodnutí řešících její žádost o ustanovení právního zástupce. Soudům vytýká, že nedostály svým povinnostem, řádně ji nepoučily a neustanovily jí včas zástupce z řad advokátů. Dále jim vytýká přílišný formalismus, když její podání ze dne 10. 10. 2011 kvalifikovaly podle jeho označení jako žalobu pro zmatečnost, aniž by však zvažovaly skutečnost, že by mohlo jít o jiný úkon (např. jiný mimořádný opravný prostředek, návrh na odklad exekuce či návrh na zastavení exekuce). Poukazuje na to, že žádala o soudní ochranu před exekucí s tím, že její pohledávka zanikla splněním. Ve svém podání přitom nelíčila takové skutečnosti, které by mohly být považovány za zmatečnostní důvod. V této souvislosti se odvolává na zásadu bezformálnosti. Přestože byla obvodním soudem poučena o nutnosti doplnění svého podání, namítá, že obvodní soud a posléze ani městský soud nezohlednily, že jako právní laik není takové doplnění schopna provést. Dále se věnuje problematice ustanovení právního zástupce pro řízení. Obvodnímu soudu vytýká, že svoje rozhodnutí o neustanovení advokáta postavil na skutečnosti, že její podání označené jako "žaloba pro zmatečnost" nemůže být úspěšné. V tomto spatřuje vadu, která měla za následek porušení jejího práva na soudní ochranu. V této souvislosti namítá, že soudy neuvážily obsah jejího podání ze dne 10. 10. 2011 a nezohlednily skutečnost, že jejím cílem bylo hájit procesně svá práva takovým způsobem, který by byl s ohledem na jí vylíčené důvody a skutečnosti přípustný a opodstatněný.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná ( a contrario). Proti napadenému rozhodnutí městského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud si vyžádal pro posouzení věci od obvodního soudu příslušný spis (sp. zn. ).

10. Ústavní soud předesílá, že jeho kasační nález (

sp. zn.

), kterým bylo předchozí odmítavé usnesení Nejvyššího soudu (sp. zn. ) zrušeno, se týkal toliko procesní problematiky nesprávného poučení účastníka řízení o lhůtě k doplnění dovolání. Nejvyšší soud tímto usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, neboť trpělo vadami, jež nebyly ve lhůtě ( část věty druhé za středníkem a věta první ) odstraněny a pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, aniž by však přiznal relevanci postupu obvodního soudu, který ve výzvě k doplnění dovolání poskytl stěžovatelce lhůtu delší, než upravuje zákon ( věta druhá ), a aniž by přihlédl k jejímu podání předloženému ve lhůtě určené obvodním soudem, což bylo pochybení, v němž spatřoval Ústavní soud porušení práva na soudní ochranu. Toto pochybení však bylo postupem a novým rozhodnutím Nejvyššího soudu, v němž již bylo zohledněno dovolání stěžovatelky ze dne 1. 7. 2015 podané jejím právním zástupcem, odstraněno.

11. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud se mohl zabývat ústavní stížností pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , který dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelka v dovolání ze dne 1. 7. 2015 řádně nevymezila ani předpoklady přípustnosti dovolání podle , ani dovolací důvod podle V této souvislosti je třeba připomenout, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad jeho přípustnosti podle , plynou přímo ze zákona ( ). Dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladu jeho přípustnosti ( ), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty ( věta první, ), resp. do uplynutí lhůty, jež byla dovolateli stanovena pro splnění podmínky zajištění právního zastoupení. Jelikož tak stěžovatelka neučinila, což si Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisu, musel Nejvyšší soud přistoupit k odmítnutí dovolání podle , kterýžto krok řádně odůvodnil. Z ústavněprávního hlediska mu tedy nelze nic vytknout. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), "pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup". Obdobný názor zaujal Ústavní soud i ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. . Daný zákonný postup přitom stěžovatelka, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektovala, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené. V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout podle .

12. Nepodala-li stěžovatelka řádné dovolání, nevyčerpala tak všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje ( ), neboť odmítnutí dovolání pro nevymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu podle . Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu, nepřípustná a je třeba ji odmítnout podle .

13. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že byl-li podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky s tím, jak bylo naloženo s jejím podáním ze dne 10. 10. 2011, přičemž soudům vytýká, že toto podání označené jako "žaloba pro zmatečnost" neposuzovaly podle jeho obsahu jako jiný úkon (např. návrh na odklad exekuce či návrh na zastavení exekuce), nýbrž striktně formalisticky podle jeho označení, je třeba poukázat na to, že stěžovatelka takto konkrétně formulovanou námitku (hodnocení jejího podání z 10. 10. 2011 v rozporu s ) vznáší teprve nyní v řízení před Ústavním soudem. Předtím a toliko ve svém dovolání ze dne 1. 7. 2015, navíc jen v obecné rovině, poukazovala na formalistický postup obecných soudů vyplývající z toho, že nebyla právně zastoupena. Ústavní soud přitom opakovaně uvádí, že tzv. "nova" nejsou přípustná, neboť jde o nová tvrzení, která nebyla vznesena v předchozím průběhu řízení. Proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti (k tomu srov. usnesení ze dne 5. 12. 2002

sp. zn.

a ze dne 29. 8. 2017

sp. zn.

). Stěžovatelka si navíc protiřečí, když na jedné straně v dovolání poukazovala právě na nutnost posuzování věci podle jejího obsahu, na druhé straně uváděla, že její žaloba pro zmatečnost byla podána důvodně.

14. Ve výše naznačených souvislostech rovněž nelze přehlédnout, že řízení o jejím návrhu probíhá již od roku 2011, přičemž stěžovatelka byla opakovaně poučována o nutnosti doplnění jejího podání o potřebné náležitosti. Nadto je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatelka kromě podání ze dne 10. 10. 2011 označeného jako "žaloba pro zmatečnost", využila v průběhu exekučního řízení celou řadu dalších procesních možností, jak zvrátit průběh exekuce (např. opakovaně podávané návrhy na zastavení či odklad exekuce). Nelze se proto příliš podivovat postupu obecných soudů, které její podání označené jako "žaloba pro zmatečnost", jež navíc obsahovalo mj. např. tvrzení, že soudní exekutorka stěžovatelce "řádně exekuci nedoručila", vyhodnotily vedle jejích jiných podání označených např. jako "žádost opakovaná o zastavení exekuce" (č. l. 197 vyžádaného spisu) nebo "dovolání k rozsudku městského soudu o exekuci" (č. l. 229 vyžádaného spisu), právě jako žalobu pro zmatečnost.

15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu