Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3518/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Janebou, advokátem se sídlem Jeronýmova 814/3, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018 č. j. -26, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice ze dne 23. 1. 2018 č. j. -347 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 11. 2017 č. j. -307, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v článku 8 odst. 1 a 2, 36 odst. 1, 40 odst. 6d (dále jen "") a dále v článku 1y.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle , c) , (dále jen ""). Za uvedený přečin mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100 celých denních sazeb po 2 000 Kč, tedy 200 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců.

3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání směřující do výroku o vině a trestu. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád") zrušil výrok o uloženém trestu a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 1 500 Kč, tedy v celkové výměře 90 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil stěžovateli podle náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců.

4. Odvolací soud se v otázce viny stěžovatele ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že v předmětné věci byly dodrženy všechny obecné zásady řádného a zákonného procesu, včetně postupů podle § 2 odst. 5 trestního řádu, tj. aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a podle § 2 odst. 6 trestního řádu, týkajícího se hodnocení důkazů. Ohledně uloženého trestu dospěl odvolací soud k závěru, že jeho výměra je nepřiměřeně vysoká; výhrady taktéž směřovaly proti způsobu určení denní sazby ve smyslu . Z uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a nově rozhodl o uložení nižšího peněžitého trestu.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť rozhodnutí podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Naplnění dovolacího důvodu stěžovatel dovozoval z nesprávných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, v porušení práva na spravedlivý proces a v nenaplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle , c) .

6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 7. 2018 sp. zn. dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné. Dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele bylo podáno jednak z důvodů, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod a jednak z důvodů, které pod dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) trestního řádu podřadit lze, uplatněné námitky byly však zjevně neopodstatněné.

II. Argumentace stěžovatele

7. Podle stěžovatele vykazují napadená rozhodnutí hned několik podstatných vad, v nichž spatřuje porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a v důsledku toho též jeho práva na svobodu podle článku 8 odst. 1 a 2y.

8. První námitka se týká vymezení skutku, konkrétně jeho časového určení, podle něhož byl stěžovatel odsouzen. Stěžovatel uvádí, že na tyto rozpory v předchozích řízení poukazoval, obecné soudy však jeho námitkám nevyhověly a nerespektovaly provedené dokazování.

9. Další námitka směřuje proti nedostatečné a zavádějící specifikaci jednání, jímž měl stěžovatel naplnit objektivní stránku přečinu nebezpečného pronásledování. Zejména vytýká obecným soudům způsob, jakým byla ve výroku o vině určena četnost jednání, jimiž měl poškozenou sledovat. V důsledku tak byla obecnými soudy porušena zásada in dubio pro reo.

10. Konečně má stěžovatel za to, že skutkové závěry obsažené v rozhodnutích obecných soudů, zejména ve skutkové větě, vykazují významné vady a nelogičnosti, na které stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně poukazuje. Skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou tak podle názoru stěžovatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

III. Hodnocení Ústavního soudu

11. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje námitky, které směřují zejména proti zjištěnému skutkovému stavu, způsobu hodnocení důkazů a proti výkladu podústavního práva, tak jak jej provedly obecné soudy. Z ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel opakuje shodné námitky, jimiž se obecné soudy zabývaly v předchozích řízeních. Obsahem ústavní stížnosti zůstává toliko polemika s jejich závěry, přičemž stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.

13. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

14. S ohledem na tato východiska přezkoumal Ústavní soud námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že v posuzované věci soudy z ústavních mezí nevybočily.

15. V daném případě soudy všech stupňů velmi podrobně a přesvědčivě objasnily, z jakých důvodů je nutné na stěžovatelovo jednání nahlížet jako na přečin podle , c) . Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí celou věcí detailně zabýval a náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil a na základě jakých skutečností rozhodl. S učiněnými úvahami se ztotožnil a dále je rozvedl jak odvolací, tak i dovolací soud; větších výhrad k nim nemá ani Ústavní soud. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit námitce stěžovatele, že skutkové závěry formulované v napadených rozhodnutích trestních soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

16. V případě, že učiněné skutkové závěry mají dostatečnou oporu v provedených důkazech, nejde ani o porušení zásady in dubio pro reo.

17. Soudy provedený výklad trestních norem nevykazuje ani prvky svévole či přepjatého formalismu. Napadená rozhodnutí jsou konkrétně a logicky odůvodněna a reagují dostatečným způsobem na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje především na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který se vyjadřoval k námitkám, jež jsou předmětem i nyní projednávané ústavní stížnosti, konkrétně k otázce naplnění znaku dlouhodobosti jednání stěžovatele, intenzity tohoto jednání a vyvolání vyššího stupně obav u poškozené. Ústavní soud považuje uvedené závěry za ústavně konformní.

18. Co se týče nároků kladených na popis skutku ve výrokové části, zde napadená rozhodnutí taktéž obstojí, neboť splňují požadavky uvedené v § 120 odst. 3 trestního řádu.

19. Namítá-li stěžovatel bez dalšího, že došlo k porušení principu stanoveného v článku 40 odst. 6y, podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, je tato námitka v posuzované věci bez opodstatnění. K inkriminovanému jednání stěžovatele došlo v průběhu roku 2016, skutková podstata trestného činu nebezpečného pronásledování, jak je formulována v , je součástí trestního s účinností od 1. 1. 2010. Na jednání stěžovatele naplňující znaky skutkové podstaty podle v roce 2016 je tedy nutno pohlížet jako na trestné.

20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že ve věci stěžovatele nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto podle , o Ústavním soudu, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu