Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Pl.ÚS 37/18

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném ze soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové (předsedající a soudkyně zpravodajky), Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Outraty, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení vlády č. 506 ze dne 31. července 2018 ve spojení s oznámením předsedy vlády č. j. 23972/2018-OVA ze dne 31. července 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených aktů

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených aktů, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zaručeného d a y (dále jen "").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl napadeným usnesením vlády odvolán z funkce předsedy Rady Energetického regulačního úřadu (dále jen "Rada"). Tato skutečnost mu byla sdělena napadeným přípisem předsedy vlády.

II.

Argumentace stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že rozhodnutí vlády ve spojení s oznámením předsedy vlády má povahu individuálního správního aktu. Jde o správní rozhodnutí, proti kterému však nelze uplatnit řádné opravné prostředky ve správním řízení. Stěžovatel proto podal proti napadeným aktům správní žalobu podle .

4. Stěžovatel nicméně připouští, že nemá absolutní jistotu, že správní soudy žalobu neodmítnou. Proto zároveň podává i ústavní stížnost, neboť pokud by tak neučinil a soudy správní žalobu odmítly, mohl by v následné ústavní stížnosti brojit již jen proti závěru o nepřípustnosti správní žaloby, nikoli i proti napadenému usnesení vlády (správní žaloba by totiž nebyla odmítnuta z důvodů závisejících na uvážení dle ).

5. Jde-li o meritum věci, stěžovatel prvně vysvětluje, proč je nutno členství v Radě považovat za veřejnou funkci. Jak stěžovatel uvádí, Rada je nositelkou řady rozhodovacích pravomocí a funkce jejího člena je neslučitelná s řadou jiných funkcí, které mají nepochybně povahu veřejné funkce (např. s funkcí poslance, senátora či soudce). Nebyly-li proto splněny hmotněprávní a procedurální požadavky, je třeba údajně dojít k závěru o porušení stěžovatelova práva na výkon veřejné funkce.

6. Dále stěžovatel vysvětluje, proč shledává své odvolání z funkce rozporným se , o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Stěžovatel byl totiž - v údajném rozporu s energetického zákona - z funkce předsedy Rady odvolán, aniž by zároveň byl zbaven funkce člena. Rozhodnutí navíc nebylo stěžovateli řádně doručeno a neobsahovalo - v údajném rozporu s energetického zákona - odůvodnění. Konečně, za neméně závažné pochybení stěžovatel považuje, že nový předseda byl jmenován na maximální možnou dobu tří let, ač měl být podle údajně jmenován jen na zbývající část funkčního období odvolaného předsedy Rady (stěžovatele).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost je nepřípustná.

8. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podle této zásady lze ústavní stížnost obvykle podat pouze tehdy, byly-li navrhovatelem vyčerpány všechny opravné prostředky, které mu právní řád k ochraně práva poskytuje ( ). Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu citovaného ustanovení přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá.

9. Stěžovatel sám uvádí, že proti napadeným aktům podal kromě nyní posuzované ústavní stížnosti zároveň i správní žalobu. Z ústavní stížnosti vyplývá, že řízení o této žalobě dosud nebylo skončeno. Za této situace tedy platí, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, a ústavní stížnost je tak nutno odmítnout.

10. Stěžovatel ústavní stížnost podal dle svých slov z důvodu nejistoty ohledně přípustnosti správní žaloby. Je samozřejmé, že povinnost vyčerpat všechny procesní prostředky ochrany práva se vztahuje toliko na ty prostředky, které skutečně mohou tvrzené porušení základních práv odčinit (jinými slovy, které jsou efektivní). Byla-li by správní žaloba ve stěžovatelově věci ze zákona nepřípustná, o efektivní prostředek ochrany práva by nešlo.

11. Na druhou stranu však Ústavní soud musí respektovat své postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti (y), kterému zásadně nepřísluší zasahovat do výkladu podústavního práva obecnými soudy. Zásadně mu pak ani nepřísluší jakkoli předjímat výsledek současně probíhajícího jiného řízení. Za situace, kdy stěžovatel podal zároveň s ústavní stížností i správní žalobu, přičemž vyjádřil přesvědčení, že správní žaloba je efektivním prostředkem ochrany jeho práva, je primárně na příslušném správním soudu, aby jako první dle podústavních i ústavních předpisů posoudil její přípustnost, případně důvodnost, a to aniž by do této činnosti mimo pořad práva zasahoval Ústavní soud. Stejný přístup Ústavní soud ustáleně volí i v případech souběžného podávání ústavních stížností a dovolání či žalob pro zmatečnost (viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 29. 7. 2016 či

sp. zn.

ze dne 17. 1. 2018).

12. Odlišná situace by nastala, pakliže by prostředek ochrany práva, který stěžovatel uplatnil spolu s ústavní stížností, byl prima facie neefektivní (viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 13. 1. 2015) a zároveň by neexistoval ani žádný jiný efektivní prostředek ochrany práva. Tak tomu ovšem v dané věci není.

13. Nic nebrání tomu, aby stěžovatel po řádném vyčerpání všech prostředků ochrany podal novou ústavní stížnost, kterou bude kromě rozhodnutí vlády napadat i rozhodnutí soudů v jeho věci učiněná. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz již citované usnesení

sp. zn.

v jeho obecných východiscích) by tato ústavní stížnost nebyla odmítnuta pro opožděnost ani v případě, že řádně podaná správní žaloba bude nakonec shledána nepřípustnou.

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ve spojení s . S ohledem na písm. c) ve spojení s rozhodnutí pléna Ústavního soudu o atrahování působnosti sp. zn. Org. 24/14 ze dne 25. 3. 2014 tak učinil v plénu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2018

Milada Tomková v. r.

místopředsedkyně Ústavního soudu