Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1118/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. Ž., t. č. Věznice P. O. BOX 1, Mírov, zastoupeného Mgr. Petrem Beránkem, advokátem sídlem Ječná 550/1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2018 č. j. -741 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2016 č. j. -633, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení a České republiky - Vězeňské služby ČR, obchodní společnosti APACK, spol. s r. o., Horka u Staré Paky, a obchodní společnosti IMP Trading, spol. s r. o., Jičín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

Ústavní stížností podle písm. d)y se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v a d (dále jen "") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o ochranu osobnosti.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel spatřoval zásah do svých osobnostních práv v podmínkách, jakým byl vystaven při pracovním zařazení ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici ve Valdicích. Žalobou proti žalovaným 1) České republice - Vězeňské službě ČR, 2) APACK, spol. s r. o., Horka u Staré Paky, a 3) IMP Trading spol. s r. o., Jičín, se domáhal písemné omluvy a zaplacení nemajetkové újmy ve výši 6 000 000 Kč po první žalované, 1 500 000 Kč po druhé žalované a 3 500 000 Kč po třetí žalované.

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") žalobu zamítl rozsudkem ze dne 7. 9. 2010 č. j. -317. Jeho rozhodnutí Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 8. 11. 2011 č. j. -355 potvrdil jako věcně správné jen v rozsahu zamítnutí žaloby o požadované omluvě, jinak je zrušil a věc ve zbývajícím rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu výroku rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Krajský soud po doplnění dokazování výslechem svědků navržených v žalobě rozsudkem ze dne 22. 5. 2015 č. j. -589 žalobu požadující peněžitou náhradu nemajetkové újmy zamítl s odůvodněním, že stěžovatel nebyl znevýhodněn tím, že jako odsouzený zařazený do zaměstnání neměl stejné postavení jako zaměstnanec pracující v pracovním poměru, a že se mu nepodařilo prokázat nedovolené chování žalovaných, šikanu či diskriminaci. S ohledem na svá zjištění krajský soud dospěl k závěru o absenci jedné z podmínek, které jsou nezbytné pro vznik odpovědnosti za újmu na osobnostních právech a nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

K odvolání stěžovatele vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu potvrdil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.) a zamítl návrh na přerušení řízení a položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (výrok IV.). Vrchní soud se nejprve vypořádal s námitkou zákonného soudce a námitkou podjatosti, ve věci samé pak potvrdil jako správný právní závěr krajského soudu o neprokázání újmy na osobnostních právech stěžovatele. Návrh na přerušení řízení a položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie spočívající v posouzení přímého účinku antidiskriminačních směrnic Evropské unie na osoby v pracovním poměru, vrchní soud neshledal důvodným, neboť pracovní vztah stěžovatele nebyl pracovním poměrem podle .

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Podle dovolacího soudu bylo dovolání ve vztahu k potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu nepřípustné, neboť otázka aplikace , o výkonu trestu odnětí svobody, v případě odsouzených ve výkonu trestu, včetně jejich odměňování za práci a použitelnosti již byla vyřešena a Nejvyšší soud neměl důvod se od svého právního názoru odchylovat; dovolání do náhradově nákladových výroků bylo objektivně nepřípustné.

II.

Argumentace stěžovatele

V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl vrchnímu soudu, že se nevypořádal s jeho námitkou směřující proti procesnímu postupu krajského soudu - stěžovatel navrhl výslech svědků, které soud vyslechl, ale stěžovateli jako žalobci nebyla umožněna účast na těchto ústních jednáních a kladení otázek svědkům. K tvrzenému porušení y stěžovatel uvedl, že právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací je zaručeno všem na základě principu nediskriminace. Poukázal na vázanost České republiky Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 29 o nucené nebo povinné práci, podle které ani v případě odsouzených není vyloučena práce vykonávaná na dobrovolném základě pro soukromý subjekt, přičemž podmínky takové práce musí být blízké těm, za nichž se jinak vykonává práce "na svobodě". Na podporu své argumentace v tomto směru stěžovatel poukázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005 č. j. -54 a , o zaměstnanosti. Stěžovatel namítl, že mu nebyly vytvořeny podmínky práce blízké těm, za nichž se vykonává práce "na svobodě", zejména sjednání dohody s jasně definovanými podmínkami práce, včetně jejího přidělování a stanovení způsobu a výše odměňování, požíval méně práv než ostatní občané a jeho práce vykonávaná ve výkonu trestu odnětí svobody nesla znaky práce nucené. Vrchní soud proto podle stěžovatele pochybil, když jeho pracovní zařazení neshledal diskriminujícím.

K usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel neargumentoval.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález

sp. zn.

ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).

Vztáhnuv shora uvedené principy na posuzovaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručenýchu přisvědčit, neboť taková pochybení v projednávané věci neshledal.

K tvrzenému porušení y Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové ověřil, že krajský soud vyslechl svědka B. H. při jednání dne 10. 4. 2015 (č. l. 554) a svědky P. H. a J. V. na jednání dne 22. 5. 2015 (č. l. 584 - 586). K oběma jednáním stěžovatele řádně a v dostatečném předstihu předvolal (doručenky u č. l. 538 a 558 verte) s poučením o možnosti požádat o vypravení eskorty či v případě neúčasti o možnosti věc projednat a rozhodnout v jeho nepřítomnosti. Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel na předvolání krajského soudu k jednáním dne 10. 4. 2015 a dne 22. 5. 2015 nereagoval, o osobní účast za použití eskorty nežádal, a proto krajský soud jednal v jeho nepřítomnosti. Lze tak uzavřít, že krajský soud neupřel stěžovateli právo osobně se účastnit jednání soudu, klást svědkům otázky a vyjádřit se k provedeným důkazům, naopak to byl stěžovatel, který na výkonu svých procesních práv netrval. Námitku k procesnímu postupu krajského soudu vrchní soud neopomenul a přiměřeným způsobem se s ní v odůvodnění svého rozsudku vypořádal (č. l. 640).

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění rozsudku krajského soudu zcela jednoznačně vyplývá, jaké důkazy soud prvního stupně v řízení provedl, jak je hodnotil, k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěl a jaké bylo jeho právní hodnocení věci. Jeho závěr, že stěžovatel nebyl diskriminován, pokud se jeho pracovní zařazení neřídilo , nýbrž , o výkonu trestu odnětí svobody, je závěrem, který plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu i soudu Ústavního (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 1. 3. 2007). V tomto směru stěžovateli nenapomáhá ani odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu (sp. zn. ), interpretující pojem "doba předchozího zaměstnání", neboť z něho vyplývá, že i Nejvyšší správní soud rozlišuje práci v pracovním poměru sjednaném v režimu a zařazením odsouzeného se zaměstnáním podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody.

Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele o porušení y v důsledku diskriminace ve smyslu pracovního prostředí. Připomíná, že o podmínkách na pracovištích vypovídali svědci navržení stěžovatelem a krajský soud jejich výpovědi společně v kontextu s dalšími důkazy hodnotil a vyvodil z nich skutková zjištění, která nejsou v rozporu (natož extrémním) se závěrem, že se stěžovateli diskriminaci prokázat nepodařilo. Z odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu i jemu předcházejícímu rozsudku krajského soudu vyplývá, že se oba soudy touto otázkou řádně zabývaly, rozvedly úvahy, kterými se při svém rozhodování řídily a odkázaly na zákonná ustanovení, podle nichž postupovaly. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti nebyla s to jejich závěry zvrátit a odůvodnit zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.

Jak shora uvedeno, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel neargumentoval. Ústavní soud ze spisu krajského soudu ověřil, že stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. K důvodům shledané nepřípustnosti, přiměřeným a přezkoumatelným způsobem rozvedeným v odůvodnění napadeného usnesení, Ústavní soud neměl nic, co by dovolacímu soudu vytknul.

Nezbývá než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, v nichž obecné soudy nedovodily podmínky pro vznik odpovědnosti vedlejších účastníků za újmu na osobnostních právech stěžovatele a vznik na náhradu nemajetkové újmy v penězích, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná (včetně posouzení přípustnosti stěžovatelova dovolání ze strany Nejvyššího soudu). Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2018

Jan Filip v. r.

předseda senátu