Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 27/07

Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, Jungmanova 31, proti výši odměny poskytnuté Vězeňskou službou ČR - Generální ředitelství, Praha 4, Soudní 1672/Ia, za práci v období od 25. 9. 2006 do 10. 11. 2006, spojené s návrhem na zrušení ustanovení , o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, ve znění , takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení , o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, ve znění , se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2007 se J. N. (dále též "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že byly porušeny ve spojení s d (dále jen " "), samostatně y, a ve spojení s písm. a) bod (i) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt") a samostatně písm. a bod (i) Paktu, a uložil Vězeňské službě ČR nepokračovat v diskriminaci při odměňování v případě jeho dalšího zařazení do práce.

Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení , o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, jež zní:

"§ 2

Základní složka odměny

(2) Výše základní složky odměny činí

a) v I. skupině částku 4 500 Kč,".

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a přiloženého potvrzení o výši pracovní odměny ze dne 21. 9. 2006 vyplývá, že stěžovatel byl od 25. 9. 2006 do 10. 11. 2006 zařazen do práce u jiného subjektu než věznice podle , o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Podle ustanovení mu byla uvedeným potvrzením ze dne 21. 9. 2006 stanovena měsíční odměna 4 500,- Kč, tj. ve výši základní složky odměny pro I. skupinu.

III.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že byl porušen ve spojení s y a ve spojení s písm. a) bod (i) Paktu tím, že odměna za výkon práce stěžovatele v období od 25. 9. 2006 do 7. 11. 2006 byla stanovena ve výši 4 500,- Kč měsíčně za situace, kdy minimální mzda stanovená právními předpisy činila 7 955,- Kč měsíčně.

Pokud jde o podmínky řízení o ústavní stížnosti, stěžovatel uvedl, že proti porušování svých práv "neměl k dispozici účinný opravný prostředek, na nějž by měl právní nárok a který by garantoval rozhodnutí nezávislého a nestranného orgánu se zákonnými zárukami proti rozhodovací libovůli. Proti postupu orgánů Vězeňské služby při realizaci výkonu trestu není dána pravomoc občanskoprávních soudů, nelze využít ani instrumentů správního soudnictví. ... výše odměny odsouzeného je stanovena obecně závazným právním předpisem, jímž se minimálně orgány vězeňské správy cítí vázány. Žádný soud, který by teoreticky mohl aplikaci nařízení vlády odmítnout, není ve věci kompetentní rozhodnout." O nápravu se však přesto neúspěšně pokusil stížnostmi adresovanými Generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR a Veřejnému ochránci práv.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako zjevně neopodstatněnou odmítnout z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že byl diskriminován jiným zásahem orgánu veřejné moci [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]; tuto diskriminaci spatřuje v nerovnosti mezi jím obdrženou pracovní odměnou stanovenou odsouzeným podle , o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, ve znění , a minimální mzdou poskytovanou fyzickým osobám v pracovním poměru nebo obdobném pracovním poměru podle , o minimální mzdě, ve výši 7 955,- Kč měsíčně. Přitom stěžovatel poukázal na pojem diskriminace, jak byl vyložen v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věcech Inze proti Rakousku, 1987 ( ) a Thlimmenos proti Řecku, 2000 ( ). Svá tvrzení podložil podrobnější ústavněprávní argumentací.

Relevantní ustanovení § 30 zákona o výkonu trestu odnětí svobody zní:

"§ 30

Zařazování odsouzených do práce

(1) Věznice vytvářejí podmínky pro zaměstnávání odsouzených buď v rámci svého provozu, vlastní výroby nebo podnikatelské činnosti anebo smluvně u jiných subjektů.

(4) K zaměstnávání odsouzeného u jiného subjektu, jehož zřizovatelem nebo většinovým vlastníkem není stát, je třeba jeho předchozího písemného souhlasu. Odsouzený může tento souhlas odvolat prohlášením učiněným vůči Vězeňské službě. Pokud prohlášení nemá písemnou formu, zaměstnanec Vězeňské služby o prohlášení odsouzeného učiní bezodkladně zápis, který předloží odsouzenému k podpisu. Účinky odvolání souhlasu nastávají uplynutím posledního dne měsíce následujícího po prohlášení odsouzeného o odvolání souhlasu. Odvolání souhlasu odsouzeným nelze považovat za odmítání práce.".

Podstatou diskriminace, jak ostatně stěžovatel sám správně v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl (včetně odkazů na judikaturu Evropského soudu), je nedůvodně rozdílné postavení či zacházení s osobami ve srovnatelných situacích. Argumentace stěžovatele vychází z předpokladu, že odsouzení odměňovaní podle na straně jedné a zaměstnanci, jimž je poskytována minimální mzda podle , o minimální mzdě, na straně druhé, se ve srovnatelných situacích nacházeli. S tímto tvrzením se Ústavní soud neztotožňuje z níže vyložených důvodů.

Ústavní soud je toho názoru, že stanovení výše minimální mzdy státem prostřednictvím nařízení vlády je činností ve veřejném zájmu, projevem hospodářské a sociální politiky státu, konkrétněji formou státní regulace trhu práce v rámci dané vládní politiky. V této oblasti má vláda široký prostor pro zhodnocení existence veřejného zájmu, kterým lze ospravedlnit její opatření, v daném případě zásahy do svobodného fungování trhu práce (srov. např. rozsudek Velkého senátu Evropského soudu ve věci Bývalý řecký král a další proti Řecku, 2000, § 83 a násl.; uveřejněno na internetových stránkách Evropského soudu).

Ústavní soud konstatuje, že odsouzení zařazení do práce ve výkonu trestu odnětí svobody nejsou účastníky trhu práce a nelze je považovat za zaměstnance ve smyslu pracovněprávních předpisů (např. dle ); nenacházejí se tedy ve stejné situaci jako zaměstnanci, resp. v situaci vzájemně srovnatelné. Nelze-li tedy v daném případě srovnávat, nelze činit ani další kroky ústavního "testu diskriminace", tj. zkoumat, zda existuje objektivní a racionální ospravedlnění odlišného zacházení a přiměřený vztah mezi cílem a použitými prostředky.

Nutno též připomenout, že byl-li stěžovatel zařazen do práce u soukromého subjektu, záleželo pouze na něm, zda k tomuto zařazení dá předchozí souhlas, či zda svůj souhlas následně odvolá (což také učinil). Bylo tedy plně v jeho možnostech jím pociťovanou "diskriminaci" v odměňování odvrátit.

Z uvedených důvodů je třeba jeho tvrzení o porušení základních práv a svobod považovat za zjevně neopodstatněné.

Z výše uvedeného nutno také dovodit, že zjevně neopodstatněný je i návrh stěžovatele na zrušení ustanovení , o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, ve znění Navíc poskytuje-li shora uvedená zákonná úprava zařazování odsouzených do práce stěžovateli možnost volby, zda v konečném důsledku bude citované nařízení vlády aplikováno či nikoliv, nelze již z tohoto důvodu opodstatněně namítat jeho neústavnost.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení . Návrh na zrušení ustanovení , o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, ve znění , byl odmítnut podle ustanovení z důvodu uvedeného v ustanovení téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. března 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu