Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2110/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti M. K. a A. K., oba právně zastoupeni Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. dubna 2018 č. j. -19, a proti usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odbor hospodářské kriminality ze dne 9. ledna 2018 č. j. KRPT-189058/TČ-2014-070081, za účasti 1. Krajského soudu v Ostravě a 2. Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality, se sídlem Na Hradbách 23, Ostrava 1, jako účastníků řízení, a za účasti A. společnosti XX, a B. V. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 19. června 2018 se A. K. a M. K. (dále jen "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše uvedená rozhodnutí, vydaná v souvislosti se zajištěním nemovitostí v jejich vlastnictví jako výnosů z trestné činnosti podle § 79a trestního řádu v trestní věci proti obviněné společnosti XX, a proti obviněnému V. H., stíhaných pro zvlášť závažný zločin podvodu dle , 5 písm. a) tr. zákoníku. Stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na ochranu vlastnictví, zakotvené v d (dále jen " ").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Usnesením policejního orgánu - Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality ze dne 9. ledna 2018 č. j. KRPT-189058/TČ-2014-070081 bylo rozhodnuto podle § 79a odst. 1 trestního řádu o zajištění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelů jako výnosu z trestné činnosti.

Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé stížnost, v níž namítali, že nemovitost pořídili manželé H. dne 29. 3. 2010, tedy ještě před dobou, v níž mělo docházet k trestné činnosti, která je uvedena v usnesení o zahájení trestního stíhání, a sami stěžovatelé vložili do těchto nemovitostí nejen za účelem jejich pořízení své finanční prostředky. Zároveň stěžovatelé vytýkali policejnímu orgánu rozpor napadeného usnesení se skutečným stavem věci a namítali, že napadené usnesení je v rozporu se smyslem a účelem trestního řízení.

Krajský soud v Ostravě v neveřejném zasedání na základě stížnosti stěžovatelů rozhodl usnesením ze dne 5. dubna 2018 č. j. -19 tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost zamítl.

III.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé rozvádějí skutečnosti, které uvedli již v průběhu trestního řízení ve stížnosti proti usnesení o zajištění nemovitostí.

Stěžovatelé opětovně namítají, že nebyly splněny podmínky pro vydání těchto rozhodnutí. Zdůrazňují, že nemovitosti byly zakoupeny již v březnu 2010, přičemž trestná činnost měla být páchána v období od července 2010 do ledna 2014, tedy nemohlo jít o žádné výnosy z trestné činnosti. Následný převod nemovitostí z obviněného a jeho manželky na stěžovatele byl prý jen ochranou jejich investic.

Dále stěžovatelé namítají, že institut zajištění byl využit až před podáním obžaloby, a mají proto za to, že se jde o nepřiměřený postup, pokud k němu policejní orgán přistoupil až v samém závěru přípravného řízení.

Stěžovatelé na podporu svých tvrzení odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 20. října 2015

sp. zn.

, nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2018

sp. zn.

a na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. února 2013

sp. zn.

(vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

IV.

Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze extrémní protiústavní excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího trestního řízení má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jestliže se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit.

Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry orgánů činných v trestním řízení v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález ze dne 17. 4. 2014

sp. zn.

).

Majetkové zajišťovací instituty, upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu, Ústavní soud obecně považuje za prostředky pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 dodatkového Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72).

Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013

sp. zn.

, usnesení ze dne 11. března 2004

sp. zn.

, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004

sp. zn.

). Jak již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Ty musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků.

Zajišťovací opatření lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětný majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí.

Podle ustanovení § 79a odst. 4 trestního řádu je možno i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištěného majetku za podmínek podle § 79a odst. 3 trestního řádu. Toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu [srovnej usnesení ze dne 14. 12. 2004

sp. zn.

a ze dne 9. 10. 2007

sp. zn.

. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu však nevyplývá žádná konkrétní lhůta, do níž by muselo dojít k zahájení trestního stíhání, podání obžaloby či vydání rozhodnutí. Vždy je třeba takovou dobu posuzovat podle okolností konkrétního případu, jeho složitosti a náročnosti na dokazování.

Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, jestliže byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon".

V tomto smyslu také konstantní judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad ( y), musí být vydáno příslušným orgánem ( , y) a nemůže být projevem svévole ( y a a 3 y), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku samo o sobě za protiústavní zásah do vlastnických práv (srov. nález ze dne 2. 12. 2013

sp. zn.

, usnesení ze dne 28. 7. 2004

sp. zn.

a další).

Kritérium přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku má přitom i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení ze dne 24. 8. 2004

sp. zn.

). K tíži obviněných, a tím spíše k tíži jiných subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti (srov. nález ze dne 30. 1. 2008

sp. zn.

). Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatele, garantovaného y. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (viz nález

sp. zn.

, N 225/39 SbNU 379).

Po zvážení všech relevantních skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci zásah do vlastnických práv stěžovatelů splňuje požadavek proporcionality a nelze jej označit za protiústavní. Z napadených rozhodnutí policejního orgánu i krajského soudu vyplývá, že zajištění předmětných nemovitostí je důvodné, a to s ohledem na stav trestního řízení, v němž již byla, i dle sdělení stěžovatelů, podána obžaloba.

Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu