Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2528/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Pavla Liebschera, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740/34, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, č. j. -411, a Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č. j. -423, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2018, č. j. -432, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Michala Bočka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se jako právní nástupce původní žalobkyně domáhal žalobou podanou u Okresního soudu Praha-východ zrušení podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. X1 v obci a kat. území K. (dále jen "pozemek"). Okresní soud rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. -313, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 8. 2017, č. j. -372, spoluvlastnictví zrušil, přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele nově označený pozemek parc. č. X2 o výměře 792 m2 a do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka (žalovaného) nově označený pozemek parc. č. X1 o výměře 5544 m2. Výrokem IV. uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 138 195,20 Kč.

Po kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, č. j. -411, kterým dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2017, č. j. -379, vydal krajský soud dne 17. 5. 2018 usnesení č. j. -423, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2018, č. j. -432, jímž změnil nákladový výrok IV. nalézacího rozsudku tak, že uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení 210 677 Kč a náklady odvolacího řízení 26 170 Kč; zároveň uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovateli separované náklady ve výši 7390 Kč.

Proti usnesení Nejvyššího soudu a usnesení krajského soudu ze dne 17. 5. 2018 se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 24. 7. 2018 (doplněnou dne 16. 8. 2018) a navrhuje jejich zrušení. Namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle d a článku 90 y. Zásah spatřuje zejména v tom, že obecné soudy zatížily napadená rozhodnutí vadou - nerespektovaly princip spravedlivého procesu, neboť nevzaly v úvahu podstatné okolnosti věci a vedlejšího účastníka označily za vítěze, který bere vše; právní závěry obecných soudů nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu. V podstatné části je argumentace stěžovatele polemikou se závěry obecných soudů ohledně (ne)dělitelnosti pozemku.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která se týkají pouze náhrady nákladů řízení. Ohledně rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999,

sp. zn.

, ze dne 27. 5. 1998,

sp. zn.

, ze dne 4. 2. 2003,

sp. zn.

, ze dne 5. 8. 2002,

sp. zn.

, ze dne 13. 10. 2005,

sp. zn.

, nebo ze dne 4. 3. 2010,

sp. zn.

). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013,

sp. zn.

).

Nad rámec uvedených důvodů zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelova argumentace postrádá ústavně právní rozměr, neboť je pouhým subjektivním (nikoli objektivním) nesouhlasem s právním závěrem o úspěšnosti vedlejšího účastníka řízení ve sporu. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu a na něj navazující odůvodnění usnesení krajského soudu jsou ústavně konformní, neboť obecné soudy přihlédly ke specifickým okolnostem posuzované věci i k vývoji ohledně (ne)dělitelnosti pozemku a aplikovaly pro rozhodování o nákladech řízení pravidlo úspěchu ve věci podle

Postupem Nejvyššího soudu a krajského soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu