Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3222/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Evy Svobodové a 2) Františka Svobody, oba zastoupeni Mgr. Kristýnou Sopouchovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 7, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. -679, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, č. j. -600, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 13. 4. 2017, č. j. -516, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelé se takto domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle a násl. y základních práv (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se domnívají, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce podle y a právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá, že Okresní soud v Kutné Hoře nyní napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobci (stěžovatelé) jsou vlastníky tam specifikovaného pozemku, který vznikl na základě geometrického plánu z roku 2017, a to oddělením od jiného pozemku. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil prvostupňové rozhodnutí a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Následné dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Předně je třeba uvést, že ačkoliv je ústavní stížnost rozsáhlá, obsahuje převážně jen rekapitulaci dosavadního řízení s tím, že stěžovatelé formulují dvě námitky: tvrdí existenci opomenutých důkazů, neboť soudy jimi navrhované důkazy neprovedly [stěžovatelé v této souvislosti blanketně odkazují zejména na judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů], a dále namítají, že v jejich věci byl porušen princip zákonného soudce, neboť jeden ze členů senátu odvolacího soudu byl na jednání dne 23. 8. 2017 nahrazen jinou soudkyní, byť se tak podle stěžovatelů stalo v souladu s rozvrhem práce. Stěžovatelé v této souvislosti odkazují na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace principu zákonného soudce na přísedící, když však značně nepřesně nahrazeného soudce označují za přísedícího.

6. Ani jedna z těchto námitek nicméně podle Ústavního soudu nenabývá v dané věci ústavněprávní dimenze. Již krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku totiž dostatečně vysvětlil, že i kdyby byl zpochybněn právní titul, na základě něhož sporný pozemek (respektive jeho část) nabyla žalovaná, nedostatek dobré víry na straně stěžovatelů by tím nebyl zhojen, takže ani oni by se nemohli stát vlastníky sporného pozemku (jeho části) na základě vydržení. Jak se přitom Ústavní soud přesvědčil, v řízení před obecnými soudy bylo dostatečně vysvětleno, proč podmínky vydržení v daném případě nebyly na straně stěžovatelů naplněny, a to nejen ve vztahu k nim samotným, ale i k jejich právním předchůdcům. Tato věcná východiska stěžovatelé v ústavní stížnosti ostatně přímo nezpochybňují, když ani stěžovateli odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. , na jejich případ nedopadá, neboť rovněž ve věci stěžovatelů by jim k vydržení postačoval i domnělý právní titul, nesměla by jím však chybět dobrá víra, jak se ovšem v právě projednávaném případě stalo.

7. Ke druhé uplatněné námitce sami stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že nahrazený soudce byl zastoupen v souladu s "řádně sestaveným seznamem přísedících", když ovšem k jeho nepřítomnosti na jednání nebyl podle jejich názoru důvod, neboť se prý pohyboval v budově soudu. Takto formulovaná námitka porušení principu zákonného soudce je však argumentačně z ústavněprávního hlediska nedostatečná. Nadto, formálně vzato, lze stěžovatelům vytknout - jak to správně učinil již Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení - že proti nesprávnému obsazení soudu měli brojit žalobou pro zmatečnost. K tomuto aspektu však stěžovatelé neuvádí nic ani v ústavní stížnosti, takže tato jejich námitka je striktně vzato nepřípustná.

8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu