Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3150/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. L., Věznice P.O.BOX 1/7, Mírov, zastoupeného Mgr. Pavlou Mazalovou, Langrova 106/10, Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 1918, č. j. -576, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2018, č. j. -585, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 19. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení podle ustanovení § 283 písm. d) tr. ř. Následně podaná stížnost byla napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci zamítnuta.

Návrh na obnovu řízení odůvodnil stěžovatel lékařskou zprávou MUDr. Ivana Weinbergera, z níž vyplývá, že v době spáchání skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody, byly jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti buď snížené, nebo zcela vymizelé. Touto zprávou se orgány činné v trestním řízení nezabývaly. Soud přibral znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Martu Holanovou, která stěžovatele v roce 2017 osobně vyšetřila a vyloučila, že léky, které v době spáchání skutku užíval, měly vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti.

Stěžovatel ke znaleckému posudku MUDr. Holanové uvádí, že tato si nevyžádala jeho aktuální zdravotnickou dokumentaci z výkonu trestu, kterou měla porovnat s lékařskými zprávami MUDr. Drápalové, MUDr. Weinbergera a Ph.Dr. Hledíkové z roku 2013. Ačkoliv jsou součástí znaleckého posudku lékařské zprávy MUDr. Drápalové, MUDr. Weinbergera a Ph.Dr. Hledíkové, znalkyně je nijak nezapracovala do svého závěru. Znalkyně se vyjadřovala ke vlivu užívání léků na psychiku a chování, aniž by zkoumala množství léků a jejich složení, k čemuž neměla patřičnou odbornost. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že shora uvedení znalci nebyli vyslechnuti, případně že nebyl zpracován revizní znalecký posudek.

Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadenými usneseními došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány a 38 d a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv a svobod.

III.

Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Namítá-li stěžovatel, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy, nutno uvést, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Podle náhledu Ústavního soudu lze ústavní stížností napadená rozhodnutí považovat za ústavně konformní a v podrobnostech lze na ně odkázat.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením jako návrh zjevně neopodstatněný

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu