Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 166/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Věry Vondráčkové, Jiřiny Bílkové, Jany Schmidtové, Olgy Vondráčkové a MUDr. Petra Hamana, zastoupených JUDr. Karlem Havlem, advokátem, sídlem Martinská 8/11, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016 č. j. -166 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015 č. j. -94, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Renáty Šebkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen a d.

2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 3. 6. 2014 č. j. -60 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelům poplatek z prodlení ve výši 0,25 % z dlužné částky denně, nejméně však 25 Kč, za každý i započatý měsíc prodlení, a to z částky 9 787 Kč od 16. 1. 2012 do 30. 10. 2013, z částky 9 787 Kč od 16. 2. 2012 do 13. 12. 2013, z částky 9 787 Kč od 16. 3. 2012 do 13. 12. 2013 (výrok I.) a poplatek z prodlení ve výši 0,25 % z dlužné částky denně, nejméně však 25 Kč, za každý i započatý měsíc prodlení, a to z částky 9 787 Kč od 16. 4. 2012 do 13. 12. 2013, z částky 9 787 Kč od 16. 5. 2012 do 13. 12. 2013, z částky 9 787 Kč od 16. 6. 2012 do 13. 12. 2013, z částky 9 787 Kč od 16. 7. 2012 do 13. 12. 2013, z částky 9 787 Kč od 16. 8. 2012 do 13. 12. 2013, z částky 9 787 Kč od 16. 9. 2012 do 13. 12. 2013, z částky 9 787 Kč od 16. 10. 2012 do 13. 12. 2013, z částky 9 787 Kč od 16. 11. 2012 do 13. 12. 2013, z částky 9 787 Kč od 16. 12. 2012 do 13. 12. 2013, z částky 9 787 Kč od 16. 1. 2013 do 13. 12. 2013, z částky 9 787 Kč od 16. 2. 2013 do 13. 12. 2013, z částky 9 787 Kč od 16. 3. 2013 do 13. 12. 2013 a z částky 9 787 Kč od 16. 4. 2013 do 13. 12. 2013 (výrok II.); současně obvodní soud rozhodl, že se řízení co do částky 156 592 Kč zastavuje (výrok III.) a že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelům na nákladech řízení částku 60 875,20 Kč (výrok IV.).

3. Proti rozsudku obvodního soudu (resp. proti výrokům I., II. a IV.) podala vedlejší účastnice odvolání; ještě dříve, než Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") o tomto odvolání rozhodl, vzali stěžovatelé žalobu v rozsahu I. a II. výroku rozsudku okresního soudu zpět. Městský soud proto ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že I. a II. výrok rozsudku obvodního soudu zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Nákladový výrok odůvodnil městský soud tak, že zastavení řízení co do částky 156 592 Kč z procesního hlediska zavinila vedlejší účastnice, ve zbývající části, tedy co do celkové částky 201 759,54 Kč (I. a II. výrok rozsudku obvodního soudu) zavinili z procesního hlediska stěžovatelé; podle závěru městského soudu tak měla vedlejší účastnice ve věci poměrný úspěch co do 12 %, a s ohledem na velmi nízkou míru poměrného úspěchu proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

5. Proti nákladovému výroku usnesení městského soudu podali stěžovatelé dovolání, jež Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu je v otázce aplikace (dále jen " ") v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby tato právní otázka byla posouzena jinak.

II.

Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají svých základních procesních práv, když tvrdí, že obecné soudy v posuzované věci zcela nesprávně vyložily a věta druhá , čímž podle mínění stěžovatelů porušily jejich právo na spravedlivý proces. Závěr městského soudu, že stěžovatelé zavinili zpětvzetí žaloby, poté co se s vedlejší účastnicí - po podání jejího odvolání - dohodli na prominutí dluhu (příslušenství původně žalované a za řízení vedlejší účastnicí zaplacené částky), podle stěžovatelů zjevně koliduje se závěrem, který vyslovil ve skutkově obdobné věci Ústavní soud v usnesení ze dne 25. 3. 2009

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterého by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby dobrá vůle žalobce směrem k žalovanému měla pro něj negativní následek v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení. Stěžovatelé jsou totiž přesvědčeni, že zastavení řízení nezavinili, neboť šlo pouze o jejich dobrou vůli vůči vedlejší účastnici, a proto tato jejich dobrá vůle nemůže - nemá-li být soudní rozhodnutí v rozporu s dobrými mravy - vést k nepřiznání náhrady nákladů řízení. Podle mínění stěžovatelů proto měl městský soud dospět k závěru, že zastavení řízení co do částky 201 759,54 Kč nezavinila žádná procesní strana, pročež měl použít a ohledně této části neměl žádnému z účastníků řízení náklady řízení přiznat.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavnímu soudu byla u svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti ( y). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [ písm. d) y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti soudů, ale pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li v dané věci do úvahy již prima facie možná indikace porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.

9. K náhradě nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o ni, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zjištění porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004

sp. zn.

(N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

(U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především v případech, kdy úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle nebo kdy je nákladový výrok soudu zcela nedostatečně odůvodněn; to však není případ posuzované věci.

11. V klíčové části odůvodnění městský soud uvedl, že stěžovatelé "vzali žalobu zpět s poukazem na dohodu účastníků ze dne 23. července 2014 o prominutí dluhu a způsobu plnění s tím, že na základě této dohody zanikla jejich splatná pohledávka za žalovanou co do částky 201.759,54 Kč. Není tak splněna podmínka, že byla vzata zpět důvodně podaná žaloba pro chování žalované (po podání žaloby žalovaná neuspokojila žalobce zaplacením této částky)". Tomuto právnímu závěru oponují stěžovatelé citací usnesení

sp. zn.

, ve kterém Ústavní soud uvedl: "Nad rámec Ústavní soud dodává, že není rozhodné, že odvolací soud mylně uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, že stěžovatel zaplatil po podání žaloby též příslušenství pohledávky. Klíčové totiž je, že toto příslušenství bylo stěžovateli prominuto žalobkyní po podání žaloby. Bylo by naopak nemravné klást okolnost prominutí (části) dluhu (příslušenství žalované pohledávky) - který stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporoval, a naopak uvádí, že sám požádal žalobkyni o jeho prominutí - k tíži žalobkyně. Tedy bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby dobrá vůle žalobkyně směrem ke stěžovateli měla pro ni negativní následek v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení (oproti situaci, kdy by trvala na uhrazení příslušenství žalované pohledávky stěžovatelem a ten ji např. následně uhradil, jak tak učinil u žalované pohledávky)."

12. Třetí senát Ústavního soudu uvádí, že se v posuzované věci necítí být vázán shora citovaným závěrem, neboť jej Ústavní soud nevyslovil v nálezu, nýbrž v usnesení, a nadto toliko ve formě obiter dicti, přičemž nelze ani ztrácet ze zřetele, že tento závěr byl učiněn poněkud mimo rámec příslušné zákonné úpravy (viz níže).

13. Ve stěžovateli citovaném usnesení navíc Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky - jako je v tomto případě procesní zavinění účastníků řízení ve vztahu k zastavení řízení - a podle toho také rozhodovat o nákladech řízení je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, pročež Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, jsou-li tato rozhodnutí řádně odůvodněna, resp. neshledá-li v nich nepřípustné prvky svévole či libovůle.

14. Stěžovatelé přehlížejí, že ustálená rozhodovací praxe obecných soudů v souladu se závěry právní nauky vychází při rozhodování o nákladech řízení důsledně z otázky procesního zavinění na zastavení řízení. Tvrdí-li přitom stěžovatelé, že městský soud měl použít v tom smyslu, že žádný z účastníků řízení v části týkající se žalovaného příslušenství zastavení řízení nezavinil, ztrácejí ze zřetele, že nelze vykládat izolovaně, ale striktně ve spojení s celým druhým odstavcem To v praxi znamená, že lze použít pouze ve výjimečných případech, kupř. v případě smrti žalovaného v řízení, ve kterém se žalobce domáhá splnění povinnosti, jež nemůže přejít na právního nástupce žalovaného (viz ). Ve všech ostatních případech je třeba při zastavení řízení vycházet z kritéria procesního zavinění za zastavení řízení, přičemž - cum grano salis - procesní zavinění nese vždy účastník, jenž bere žalobu zpět, pakliže se neprokáže, že důvodně podanou žalobu vzal (alespoň v určitém rozsahu) zpět "pro chování žalovaného", což převážně znamená, že žalovaný po podání žaloby domáhané plnění žalobci mimosoudně plnil, a právě tím znemožnil, aby o žalobcem vymezeném předmětu řízení mohlo být v úplnosti meritorně rozhodnuto.

15. Dospěly-li proto obecné soudy v napadených rozhodnutích k závěru, že došlo-li ke zpětvzetí žaloby z důvodu uzavření dohody mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí, nebyl dán prostor pro použití § 146 odst. 2 věty druhé - a to právě proto, že řízení nebylo zastaveno "pro chování žalované" - nelze tomuto závěru - přinejmenším z důvodu výše předestřeného "zúženého" přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení - z ústavněprávních pozic co vytnout.

16. Pouze nad rozhodný rámec Ústavní soud dodává, že stěžovatelé, rovněž v řízení před obecnými soud zastoupení advokátem, měli jimi posléze rozporovaný nákladový výrok městského soudu očekávat, neboť - jak výše uvedeno - koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí soudů i se závěry dostupnými ve všeobecně respektované komentářové literatuře, pročež mohli ve smyslu zásady vigilantibus iura kupř. podmínit jimi mimosoudně uzavřenou dohodu ujednáním, že jim vedlejší účastnice uhradí jim vzniklé náklady řízení.

17. Ústavní soud proto podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu