Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2432/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti R. V., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného JUDr. Janou Glogarovou, advokátkou v Ostravě, Masná 1324/1, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018, č. j. -30, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. srpna 2017, č. j. -389, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2017, č. j. -287, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě uznal výše uvedeným rozsudkem stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle , 2 písm. b) ve stádiu pokusu a přečinu výtržnictví podle , 2 písm. a) téhož zákona, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli uložil dále soud povinnost zaplatit poškozené pojišťovně na náhradě škody 2 564 Kč a poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání Vrchní soud v Praze odmítl shora citovaným usnesením; Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), uvádí, že v řízení před obecnými soudy opakovaně poukazoval na rozpory ve výpovědích (poškozeného a svědkyně) a jejich vliv na právní kvalifikaci stíhaného jednání. Pro existující rozpor měly soudy v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout pro stěžovatele příznivěji ( ); výpověď poškozeného, přestože mohl být v šoku, byla soudem upřednostněna před výpovědí svědkyně pro stěžovatele příznivější (ačkoliv byli oba pod vlivem alkoholu), s odůvodněním, že právě poškozený lépe vnímal, co se mu děje. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (

sp. zn.

,

či

), a dále uvádí, že trestně stíhat lze jen za jednání, které se objektivně stalo (viz

sp. zn.

či

); opačný přístup totiž porušuje právo být potrestán jen za jednání, které zákon označí jako trestný čin. Závěrem stěžovatel poukazuje na nesprávnost posouzení jeho jednání jako případu speciální recidivy, přihlédl-li soud k jednání, jehož se stěžovatel dopustil již v roce 1993 - přihlédnutí k takovému skutku je v rozporu se zásadou ne bis in idem. S ohledem na uvedené je přesvědčen, že soudy všech stupňů zasáhly do jeho práv zakotvených v , 37 odst. 3 a 39 d (dále jen " "), a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil.

Jak je z napadených rozhodnutí patrné, stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti svoji argumentaci již dříve v řízení použitou, s níž se všechny obecné soudy dostatečně zabývaly a vypořádaly. Rozsudek nalézacího soudu je podrobný a srozumitelný, je z něj patrné, jak se liší popis jednání stěžovatele od popisu svědků, svědectví se přitom rozcházejí jen nepodstatně a rozpor, například v tom, kolikrát stěžovatel hodil po poškozeném židlí, je soudem vyložen ve prospěch stěžovatele. Zásada in dubio pro reo byla tedy aplikována, a pokud je stěžovatel přesvědčen o nedostatečnosti její aplikace, je jeho tvrzení nutno považovat za polemiku s prokázanou skutečností. Proto není možné považovat za porušení práva na rovnost, bylo-li prokázáno jednání stěžovatele, které on sám popírá. Podle y jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jakou sankci lze za jeho spáchání uložit. Jednání stěžovatele bylo prokázáno jednoznačně, správně podřazeno pod skutkovou podstatu zákonem předvídaných trestných činů a stěžovateli byl uložen trest v rozsahu zákonem stanovené trestní sazby.

Při rozhodování o trestu nezohlednil nalézací soud jako projev speciální recidivy jen ojedinělé chování stěžovatele, k němuž došlo před více jak 25 lety, ale přihlédl k celé jeho trestní minulosti - stěžovatel má v rejstříku trestů od roku 1985 celkem 11 záznamů a ve výkonu trestu odnětí svobody pro násilnou, násilně majetkovou a majetkovou trestnou činnost strávil přes 22 let. Právě projednávaného jednání se přitom dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro trestný čin loupeže (rozsudek Okresní soud v Novém Jičíně ze dne 21. prosince 2015, sp. zn. ) a krátce před vynesením dalšího rozsudku pro ublížení na zdraví a výtržnictví (rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. dubna 2016, č. j. -283).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv dalším přezkumným soudním orgánem; reaguje proto jen na taková pochybení obecných soudů, která mají dopad na základní práva a svobody. V projednávané věci obecné soudy žádným způsobem nevykročily z mezí svých oprávnění, věcí se řádně a v dostatečném rozsahu zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o vině a příslušném trestu; proto jejich postup nezkrátil stěžovatele v jeho zaručených právech.

Podle ustanovení proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu