Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2131/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Romana Minarika, zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018 č. j. -536, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2015 č. j. -500 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. února 2013 č. j. , , -383, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti E. ON Česká republika, s. r. o., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle a 3 y.

2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 7. 2. 2013 č. j. , , -383 zamítl návrhy, jimiž se stěžovatel [v řízení vystupující jako navrhovatel č. 2)] spolu s dalšími navrhovateli (městem Bystřice pod Pernštejnem a městysem Knínice u Boskovic) domáhal vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady vedlejší účastnice řízení (původně obchodní společnosti E.ON Česká republika, a. s.) konané dne 21. 10. 2005 (dále jen "mimořádná valná hromada"), jímž bylo rozhodnuto o přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů na obchodní společnost E.ON Czech Holding Verwaltungs-GmbH (dále jen "hlavní akcionář"), a rovněž zamítl i "eventuální návrh" na určení, že usnesením valné hromady byl porušen , obchodní zákoník, ve znění účinném od 29. 9. 2005 (dále též "obch. zák."), z důvodu absence souhlasu Komise pro cenné papíry k jeho přijetí (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až VII.).

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 6. 11. 2015 č. j. -500 rozhodnutí krajského soudu ve výroku I. potvrdil, ve výroku IV. je změnil ohledně výše nákladů řízení a jinak potvrdil, a ve výroku V. je zrušil (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018 č. j. -536 odmítnuto, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že závěr vrchního soudu, podle něhož nelze na napadené usnesení mimořádné valné hromady společnosti vztáhnout požadavek vyplývající z § 183i odst. 5 obch. zák. (předchozí souhlas Komise pro cenné papíry), neboť tomu brání zákaz pravé zpětné účinnosti právních předpisů, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. a v něm citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. a ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. ). Nejvyšší soud konstatoval, že není žádoucí požadovat doložení předchozího souhlasu Komise pro cenné papíry k žádosti hlavního akcionáře podle § 183i odst. 1 obch. zák. (§ 183j odst. 6 obch. zák.) a zpřístupnění tohoto rozhodnutí v sídle společnosti podle obch. zák. ve věci, v níž hlavní akcionář uplatnil své právo a představenstvo společnosti svolalo mimořádnou valnou hromadu před účinností novely provedené , o doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů (zákon o finančních konglomerátech), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jelikož by to představovalo zásah do již vzniklého (realizovaného) práva (hlavního akcionáře) a povinnosti (společnosti) tomuto právu odpovídající, a tudíž i nepřípustnou pravou zpětnou účinnost Již proto je nepodstatné, že k přijetí napadeného usnesení valné hromady došlo až poté, kdy novela provedená nabyla účinnosti; po zahájení procesu přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů společnosti na hlavního akcionáře už nebylo možné (zpětně) vyhovět nově zavedenému požadavku na předchozí souhlas Komise pro cenné papíry. Nejvyšší soud dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008

sp. zn.

(N 60/48 SbNU 873; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který se v obecné rovině zabýval souladem § 183i až § 183n obch. zák. s ústavním pořádkem, jakož i na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. věnované otázce předchozího souhlasu Komise pro cenné papíry, resp. České národní banky, z pohledu ústavní konformity právní úpravy.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkové okolnosti sporu, průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. Vyslovuje přesvědčení, že novelizovaným zněním § 183i odst. 5 obch. zák. do práv hlavního akcionáře retroaktivně zasaženo nebylo. K tomu uvádí, že právo na svolání valné hromady v sobě nezahrnovalo právo na vytěsnění minoritních akcionářů. Podle stěžovatele došlo k řádnému svolání valné hromady, avšak nedošlo již k přijetí platného usnesení pro rozpor se zákonem. V důsledku porušení zákona bylo minoritním akcionářům upřeno právo na lepší právní ochranu při vytěsnění z akciové společnosti a současném zvýhodnění hlavního akcionáře. Soudy svým odůvodněním, které založily na domnělé retroaktivitě zákona, upřednostnily zájem hlavního akcionáře před zájmem ostatních akcionářů na vyšší ochraně při nuceném odejmutí vlastnického práva k akciím. Soudy podle stěžovatele ignorovaly kogentní normu (§ 183i odst. 5 obch. zák., který byl účinný v době přijetí usnesení valné hromady), protože při absenci souhlasu Komise pro cenné papíry v rozporu s touto normou nevyslovily neplatnost přijatého usnesení valné hromady. Odůvodnění tohoto rozhodnutí retroaktivitou považuje stěžovatel za nesprávné a účelové. Stěžovatel konečně poukazuje na dlouhou dobu (celkem více než 12 let) trvání řízení, čímž došlo ke zhoršení jeho postavení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. V posuzované věci stěžovatel nesouhlasí se závěry, které shrnul Nejvyšší soud v napadeném usnesení, že doložení předchozího souhlasu Komise pro cenné papíry (§ 183i odst. 5 obch. zák.) k žádosti hlavního akcionáře podle § 183i odst. 1 obch. zák. (§ 183j odst. 6 obch. zák.) a zpřístupnění tohoto rozhodnutí v sídle společnosti podle obch. zák., ve věci, v níž hlavní akcionář uplatnil své právo a představenstvo společnosti svolalo mimořádnou valnou hromadu před účinností novely provedené , by představovalo zásah do již vzniklého (realizovaného) práva hlavního akcionáře a povinnosti společnosti tomuto právu odpovídající, a tudíž i nepřípustnou pravou zpětnou účinnost

10. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v a nebylo přípustné ani podle Na tomto místě je třeba zdůraznit, že posouzení přípustnosti dovolání je primárně věcí Nejvyššího soudu. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje na svou konstantní judikaturu, že "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" [viz bod 20 nálezu ze dne 9. 2. 2016

sp. zn.

(N 30/80 SbNU 391)].

11. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti pouze opakuje svůj nesouhlas s názorem obecných soudů vysloveným v průběhu řízení o nepřípustném retroaktivním působení § 183i odst. 5 obch. zák. na vztahy vzniklé před účinností tohoto ustanovení (tj. před 29. 9. 2005). Z tohoto pohledu jde o pokračující polemiku s právními závěry, přičemž takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nenáleží. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich použití při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

12. Ústavní soud nemá proti závěrům obecných soudů z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Zásada zákazu pravé retroaktivity a její projevy na nyní posuzovanou věc byly obecnými soudy dostatečně jasně a srozumitelně vysvětleny. Rovněž odkazy použité Nejvyšším soudem na judikaturu Ústavního soudu týkající se zpětného působení zákonů považuje Ústavní soud za souladné s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu.

13. Namítal-li stěžovatel zásah do práva na ochranu vlastnictví, nelze rovněž přehlédnout, že rozsah zákonem stanovených procesních garancí ústavně zaručeného vlastnického práva menšinových akcionářů ( y) při určování výše přiměřeného protiplnění za účastnické cenné papíry, jejichž vlastnictví tito pozbyli přijetím usnesení valné hromady o výkupu účastnických cenných papírů podle obch. zák., není důvodem pro vyhovění žalobě, kterou se menšinový akcionář domáhá podle obch. zák. vyslovení neplatnosti tohoto usnesení valné hromady. Soudní ochrany uvedeného základního práva se v této souvislosti mohou menšinoví akcionáři domoci v řízení o návrhu na přezkoumání přiměřenosti protiplnění podle obch. zák. (srov. výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ).

14. Namítal-li stěžovatel nepřiměřenou délku řízení, je namístě pouze připomenout, že tato skutečnost sama o sobě nemůže vést ke kasaci napadených rozhodnutí (případnou újmu s délkou řízení spojenou musí stěžovatel uplatňovat v jiném soudním řízení).

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu