Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 49/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Iva Janečka, zastoupeného Mgr. Martinem Začalem, advokátem, sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2017 č. j. -173, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2017 č. j. -104, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. listopadu 2016 č. j. -83, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků pro dům XXX, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu (dále jen " "), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 11. 2016 č. j. -83 byl zamítnut návrh, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost změnit stanovy ve výroku specifikovaným způsobem. Vyšel přitom z toho, že podle je možné daný druh návrhu podat pouze, je-li pro to důležitý důvod. Jeho existenci přitom soud neshledal.

3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 2. 2017 č. j. -104 byl rozsudek krajského soudu jako věcně správný potvrzen.

4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2017 č. j. -173 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, a to pro jeho vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti podle

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel uvádí, že podstatou jeho žaloby byla snaha o nápravu částečně vadných stanov společenství, které byly shromážděním přijaty dne 25. 5. 2016, neboť přijaté stanovy částečně nesplňují to, co jim ukládá zákon a v rozporu se zákonem odebírají členům společenství a shromáždění společenství některá práva daná zákonem. Legitimně očekával soudní ochranu v tom smyslu, že soud bude hledat odpověď na otázku, zda jsou přijaté stanovy v napadených pasážích opravdu v rozporu se zákonem, zda obsahují to, co zákon předepisuje, popřípadě jestli je pravdivé stěžovatelovo tvrzení, že stanovy upírají práva individuálním členům společenství a práva shromáždění jako nejvyššího orgánu společenství daná zákonem. Měl za to, že soud věc přezkoumá a tyto otázky zodpoví kladně nebo záporně a shledá-li, že má stěžovatel pravdu, pak vydá rozhodnutí směřující k nápravě - vysloví neplatnost, popř. doporučí změnu "v plné režii" společenství. Soudy se ale podstatou žaloby nezabývaly. Zabývaly se pouze tím, proč se podstatou žaloby zabývat nebudou. Učinily tak zejména s tím, že věc není dostatečně důležitá, neboť nebylo dotčeno vlastnické právo majitelů jednotek. Dle stěžovatele však usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2009

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. nebo , na která soudy odkazují, nemají podobnost se stěžovatelovou věcí. Odvolací soud pak přidal další důvod nevyhovění žalobě, a to ten, že stěžovatel žádá "změnu" konkretizovanou soudem, a nikoli pouhé zrušení. Zde však pominul, že stěžovatel svůj původní žalobní návrh ze dne 24. 6. 2016 směřoval především na zrušení, avšak krajský soud vyzval k jeho úpravě, tedy změněný petit byl vyvolán postupem krajského soudu.

6. Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že dostatečně nevymezil přípustnost dovolání, totiž nevysvětlil, jak se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Toto odchýlení bezpochyby zmínil, přičemž spočívalo v tom, že vrchní soud se věcí žaloby nezabýval a nepostupoval spravedlivě, což jsou dle stěžovatele dva základní aspekty práce soudů - zabývat se věcí žaloby a být spravedlivý.

7. Stěžovatel dodává, že jeho ústavní stížnost nesleduje jeho soukromé cíle, cíle jednotlivce, ale problém s celospolečenským rozměrem s požadavkem na dodržení principů demokracie.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná ( a contrario). Vůči napadeným rozhodnutím krajského soudu a vrchního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje (viz dále).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jakožto trpící vadami spočívajícími v absenci uvedení předpokladu jeho přípustnosti.

10. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

).

11. Ústavní soud nezjistil, že by závěr Nejvyššího soudu, že v podaném dovolání nebyl uveden předpoklad jeho přípustnosti, byl nesprávný. Stěžovatel sice nesouhlasí s konstatováním Nejvyššího soudu, že neuvedl, od které jeho ustálené rozhodovací praxe se vrchní soud odchýlil, a že to nelze zjistit ani z obsahu dovolání, nicméně činí tak toliko s tím, že v dovolání uváděl, že soudy se mají zabývat věcí žaloby a být spravedlivé. Má-li však být dovolání přípustné dle proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje. V tomto směru je přitom, jak již naznačeno, přiměřené požadovat jistou vyšší úroveň právní argumentace. Již z tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti o obsahu dovolání je zřejmé, že jí podané dovolání nedosáhlo.

12. Ústavní soud dodává, že uvádí-li stěžovatel, že jeho ústavní stížnost nesleduje jeho soukromé cíle, ale řeší problém s celospolečenským rozměrem, tato část jeho argumentace postrádá relevanci, ba naopak spíše svědčí proti projednatelnosti jeho návrhu, neboť je nutno připomenout, že nelze podávat ústavní stížnost jako actio popularis za jiné osoby.

13. Za stávající situace proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

14. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro absenci vymezení předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" ( ). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání ( věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle a podle jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu