Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2844/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Slezáka, zastoupeného JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem se sídlem Na Hřebenech II 1062, Praha 4 - Podolí, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce Exekutorského úřadu Plzeň-město ze dne 26. 6. 2018, č. j. 134 EX 02931/17-150, proti usnesení Exekutorského úřadu Plzeň-město ze dne 29. 6. 2018, č. j. 134 EX 02931/17-152, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 7. 2018, č. j. -35, za účasti Exekutorského úřadu Plzeň-město a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d)y (dále jen "") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jsou rozporná se základními právy zakotvenými v , , , , a d (dále jen "") a v y a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí se zejména podává, že soudní exekutor Jiří Prošek, Exekutorský úřad Plzeň - město rozhodl příkazem k úhradě nákladů exekuce vedené proti stěžovateli jako povinnému ze dne 26. 6. 2018, č. j. 134 EX 02931/17-150, tak, že odměna soudního exekutora činí 169,40 Kč a náklady právního zastoupení oprávněné jsou 2.541 Kč. Odůvodnění příkazu pak opravil ve smyslu svým usnesením ze dne 29. 6. 2018, č. j. 134 EX 02931/17-152. Námitky stěžovatele proti exekučnímu příkazu byly následně ústavní stížností napadeným usnesením zamítnuty.

3. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( a 91y). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno jen ve stručnosti připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené rozhodnutí okresního soudu nemá.

7. Ústavní soud dále připomíná, že sporná je v dané věci částka ve výši 2.057 Kč (podle stěžovatele by totiž oprávněné měla být přiznána maximálně částka 484 Kč). Tuto částku lze přitom ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi [např. usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 4. 2002, usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 8. 2001, usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 4. 2007, nález

sp. zn.

ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61) aj.] opakovaně najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních případů, za něž však napadené rozhodnutí zcela určitě považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již totiž Ústavní soud mnohokráte konstatoval, v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, v nichž se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem tedy nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, respektive do stanovení jejich hranice.

8. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.

9. Podle judikatury Ústavního soudu [srov. např. stěžovatelem odkazovaný nález

sp. zn.

ze dne 31. 8. 2005 (N 170/38 SbNU 361)] platí, že zasílá-li exekutor soudu své vyjádření společně s námitkami, kterým sám nevyhověl, je nutné, aby své vyjádření zaslal i tomu, kdo námitky podal. I kdyby ovšem Ústavní soud vyšel z tvrzení stěžovatele, že mu obsah vyjádření exekutora nebyl znám, nelze přehlížet, že v dané věci po kasačním zásahu obvodního soudu exekutor rozhodoval exekučním příkazem podruhé, když poprvé se obvodní soud neztotožnil s výší odměny exekutora. Postup při určení nákladů oprávněné však zůstal nezměněn, neboť s ním se soud ztotožnil. Z tohoto úhlu pohledu již stěžovatel stanovisko exekutora i soudu znal, a pokud eventuálně došlo ke stěžovatelem tvrzenému pochybení, šlo v tomto o nedostatek čistě formální.

10. Stejnou povahu pak podle Ústavního soudu má i stěžovatelem zdůrazněná absence rozhodnutí exekutora o nákladech námitkového řízení, když stěžovatel s námitkami uplatněnými ve fázi řízení po kasačním zásahu obvodního soudu stejně nebyl úspěšný a tak není zřejmé, jaký (pozitivní) vliv by rozhodnutí exekutora na stěžovatele mělo. Mínil-li stěžovatel tuto argumentaci ve vztahu k námitkám, s nimiž byl v předchozí fázi řízení částečně úspěšný, pak by případné pochybení soudu znamenalo jen malý zásah do jeho majetkové sféry (srov. výše uvedené kritérium bagatelnosti), a proto ani z tohoto hlediska neshledal Ústavní soud prostor pro svůj eventuální kasační zásah.

11. Dovolává-li se stěžovatel v ústavní stížnosti oddělené aplikace kritérií podle a odst. 2 , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), kdy byl-li by na stěžovatelův případ, respektive na náklady o právním zastoupení oprávněné, aplikován odděleně toliko odst. 2 citovaného ustanovení, měla by oprávněná nárok jen na sníženou náhradu nákladů, pak Ústavní soud v souladu s výše uvedeným připomíná, že výklad podústavního práva náleží primárně obecným soudům a Ústavní soud v daném případě v aplikaci kritérií podle k odst. 1 advokátního tarifu neshledal ústavněprávní diskrepanci, byť si lze představit i výklad, při němž se podmínky odst. 1 a odst. 2 advokátního tarifu neinterpretují souvztažně, ale odděleně. Není ovšem bez dalšího úkolem Ústavního soudu, aby posuzoval, který z těchto dvou přístupů je vhodnější.

12. Vydal-li exekutor ke svému v pořadí druhému příkazu (nyní napadenému ústavní stížností) opravné usnesení, jímž z jeho odůvodnění toliko vypustil parafrázi (konkrétně jednu rozvitou větu) obsahu § 14b advokátního tarifu, pak to na jeho původní rozhodnutí nemá z materiálního hlediska žádný vliv; ostatně i v odůvodnění opravného usnesení se naznačuje, že tato věta patří do verze rozhodnutí, v němž se § 14b advokátního tarifu aplikuje.

13. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu