Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2676/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Procházky, zastoupeného JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem Národní třída 43, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, č. j. -108, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2017, č. j. -76, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 2. 2017, č. j. -53, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 6. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel uzavřel dne 1. 10. 2008 s vedlejší účastnicí jako zaměstnavatelkou pracovní smlouvu, a to na pozici technický dozor. Dne 16. 12. 2008 byl stěžovatel jmenován do funkce vedoucího Oddělení realizace staveb Správy Pražského hradu. Dne 23. 10. 2014 byl stěžovatel ze své funkce odvolán. Dne 30. 10. 2014 převzal stěžovatel sdělení vedlejší účastnice o překážce v práci na straně zaměstnavatele a zároveň výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost podle , a to s odůvodněním, že stěžovatel nepřijal jediné volné místo - uklízeč-servírka v zámku Lány. Stěžovateli nebylo vyplaceno odstupné, čemuž se bránil podáním žaloby.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 2. 2017, č. j. -53, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 1. 8. 2017, č. j. -76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, č. j. -108, zamítnuto.

Stěžovatel obecným soudům vytýká, že ve výpovědi neuvádí zaměstnavatelka nic jiného, než že se jedná o výpověď dle ustanovení . Žádná zmínka o ustanovení v ní není obsažena. Pokud byla stěžovateli dána výpověď ze shora uvedeného důvodu, mělo by mu též náležet odstupné. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy nemohly jako předběžnou otázku posuzovat to, zda Oddělení realizace staveb je či není organizačním útvarem vedlejší účastnice, a tedy zda pracovní poměr vedoucího tohoto oddělení vzniká jmenováním a zaniká odvoláním z funkce, a tedy zda při výpovědi mohla vedlejší účastnice postupovat podle . Stěžovateli nemůže být kladeno k tíži, že nepodal žalobu na neplatnost výpovědi, neboť takový postup by byl nepřípustně formalistický - v souvislosti s uvedeným odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. . Stěžovatel se skončením svého pracovního poměru souhlasil a nebylo tedy v jeho zájmu namítat neplatnost výpovědi.

Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že by Oddělení realizace staveb, funkci jehož vedoucího zastával, bylo možno považovat za organizační útvar vedlejší účastnice ve smyslu ustanovení . Podle jeho názoru organizační řád vedlejší účastnice Oddělení realizace staveb za samostatný útvar nepovažoval. Z organizačního řádu zaměstnavatelky se podle stěžovatele podává, že Oddělení realizace staveb není uvedeno mezi organizačními útvary. Jmenováni a odvoláváni do svých funkcí jsou pouze ředitelé odborů, nikoli vedoucí oddělení. Ve statusu vedlejší účastnice je výslovně stanoveno, že se jmenováním obsazují toliko pozice jejího ředitele, zástupce ředitele a ředitele odborů. Pozice vedoucích oddělení a tedy ani pozice vedoucího Oddělení realizace staveb mezi jmenovanými funkcemi zařazeny nejsou. Pracovní poměr stěžovatele tak vznikl na základě uzavřené pracovní smlouvy a nikoliv na základě jmenování. Po skončení pracovního poměru nebylo lze postupovat podle a odstupné stěžovateli nepřiznat.

V závěru ústavní stížnosti se stěžovatel věnoval účinkům faktické změny organizační struktury, kdy zaměstnavatelka sice nepřistoupila k formální změně organizační struktury v tom smyslu, že by pracovní pozici stěžovatele zrušila (a tím zavdala podle důvod pro výplatu odstupného), ovšem kompetence spojené s pracovní činností stěžovatele přenesla na jiný odbor. Tím provedla faktickou změnu organizační struktury.

Ze shora uvedených důvodů má stěžovatel za to, že obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími zasáhly do jeho práv garantovaných a d.

III.

Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.

V projednávaném případě stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu nebylo přiznáno odstupné při jeho odvolání z funkce vedoucího Oddělení realizace staveb, přičemž na základě organizačního řádu zaměstnavatele zpochybňuje samotné jmenování jako způsob obsazení funkce. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že tyto se zabývaly povahou , přičemž dovodily, že se jedná o ustanovení kogentní. To znamená, že v případě obsazování postů vedoucích v rámci organizační struktury zaměstnavatele, nelze použít jiný způsob ustavení do funkce, než jmenování.

Pokud stěžovatel zpochybňuje povahu svého pracovního místa v rámci organizační struktury zaměstnavatele, nutno uvést, že tvorba organizační struktury je na úvaze zaměstnavatele. S touto otázkou se řádně vypořádal již nalézací soud, když konstatoval, že místo vedoucího Oddělení realizace staveb lze podle dikce [ , písm. f/ ve spojení s důvodovou zprávou, označit za organizační útvar příspěvkové organizace (zakotvený v organizační struktuře žalovaného)]. Není přitom rozhodné to, zda je v rámci organizačního řádu výslovně uvedeno, kdo jmenuje vedoucí jednotlivých oddělení. Podstatné je, že oddělení lze z hlediska konkrétní organizační struktury považovat za organizační útvar. Není od věci též připomenout, že k založení pracovního poměru jmenováním nemůže dojít bez výslovného souhlasu zaměstnance.

Se stěžovatelem lze souhlasit v tom smyslu, že nemůže být nucen k podání žaloby o neplatnost výpovědi, pokud on sám nemá zájem na setrvání v pracovním poměru u svého bývalého zaměstnavatele. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. je v souvislosti se vznikem nároku na odstupné rozhodnou ta skutečnost, že zákon spojuje s důvodem zániku pracovního poměru nárok na odstupné. V projednávaném případě to znamená, že stěžovateli by nárok na odstupné vznikl v případě, že by po jeho odvolání z funkce vedoucího došlo v rámci organizační struktury ke zrušení jeho pracovní pozice (§ 73a odst. 2 in fine) nebo že by mu byla dána výpověď navzdory tomu, že přijal nabízené jiné pracovní místo. To se však nestalo. V řízení před obecnými soudy bylo postaveno na jisto, že pracovní pozice stěžovatele v rámci organizační struktury zaměstnavatele nezanikla, byť nebyla personálně obsazena.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti totiž zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu