Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3086/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, se sídlem Přemyslovská 28, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 27. června 2018 a proti usnesení Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor daní, 2. oddělení, č. j. NCOZ-4466-421/TČ-2017-412301-C ze dne 5. března 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítal zásah do svého práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení 90y.

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že napadeným usnesením zajistil policejní orgán podle § 79g odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr.ř.") za použití § 79a odst. 1, 2 tr.ř. a § 79c tr.ř. jako náhradní hodnotu bytovou jednotku v bytovém domě v k.ú. K., která je ve společném jmění manželů, přičemž jedním ze spoluvlastníků je stěžovatel. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel i jeho manželka stížnost. K námitce stěžovatele, že policejní orgán postupoval svévolně, neboť měl selektivně rozhodnout o zajištěné nemovitosti, a že tím citelně zasáhl do jeho rodinného života, neboť zajistil právě tu nemovitost, jejíž zajištění nejvíce pociťuje, obecné soudy uvedly, že předmětný byt má určitou hodnotu a jeho zajištění nic nebrání. To, že v něm stěžovatel (jako obviněný) i s rodinou bydlí, neznamená, že by měl policejní orgán tento byt vyjmout ze zajištění a být k obviněnému a jeho manželce benevolentní, neboť naopak důsledné zajišťování majetku pocházejícího z trestné činnosti a pokud tento majetek zajistit nelze, zajišťování náhradní hodnoty a jeho následné odčerpávání, je plně v zájmu společnosti. Pokud nebyly zajištěny další nemovitosti ve vlastnictví obviněného pak patrně proto, že na nich váznou zástavní práva třetích osob a jejich zajištění by proto nebylo vhodné. Městský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že zajištěním se předmětná nemovitost jako vlastníkům neodnímá, nýbrž se pouze zakazuje jakákoliv dispozice s ní. Stěžovatel a jeho rodina tak tím nepřichází o možnost tuto nemovitost užívat, a proto nelze přisvědčit argumentu, že uvedeným opatřením bylo výrazně zasaženo do života stěžovatelovy rodiny. K námitce, že byla porušena zásada proporcionality a že chybí určení výše výnosů z trestné činnosti, Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí připomenul, že stěžovatel je důvodně podezřelý, že státu způsobil s ostatními obviněnými škodu převyšující cca 48 000 000 Kč, a tedy, že může mít z předmětné trestné činnosti výnos v řádech milionů, jehož výše celkově zajištěný majetek zjevně nedosahuje.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel poukázal na to, že v napadeném usnesení policejního orgánu absentuje konkrétní odkaz na předchozí souhlas státního zástupce se zajištěním, který bývá obyčejně v usnesení o zajištění majetku minimálně datován a je rovněž uvedeno jeho číslo jednací, což v jeho případě nenastalo. Stěžovatel se dále domnívá, že nemohla být řádně podána žádost o předchozí souhlas státního zástupce. Stěžovatel dále namítá rychlost, kterou bylo rozhodováno o jeho stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu Městským soudem v Praze. Městský soud se pak podle stěžovatele nevypořádal s jeho argumentací o majetku patřícímu do společného jmění manželů. Stěžovatel nad to tvrdí, že zajištěná bytová jednotka byla pořízena z majetku jeho manželky a z majetku, který jí poskytli její rodiče.

4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s y je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště paku. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle písm. d)y, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (y). Do rozhodovací činnosti státního zastupitelství či obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy

sp. zn.

in fine (N 53/21 SbNU 451),

(N 52/36 SbNU 555),

(N 178/35 SbNU 375),

(N 42/36 SbNU 445),

(N 177/38 SbNU 421),

(N 132/42 SbNU 57),

(N 206/43 SbNU 303),

(N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

6. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].

7. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález

sp. zn.

ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana y. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.

8. Ústavní soud tedy v projednávané věci konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám odůvodnění nevykazují logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry [srov. kupř. nálezy sp. zn. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález

sp. zn.

ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález

sp. zn.

ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), nález

sp. zn.

ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117), nález

sp. zn.

ze dne 31. 5. 2007 (N 91/45 SbNU 325), nález

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393) a další]. Ústavní soud je přesvědčen, že výhrady k časové posloupnosti jednotlivých úkonů při rozhodování v posuzované věci, ani námitka o majetkovém podílu stěžovatelovy manželky na pořízení zajištěné bytové jednotky nedosahuje ústavního rozměru.

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly, neboť napadená rozhodnutí nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na odůvodnění obdobných rozhodnutí.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu