Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2555/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Vladimíra Suchánka, zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 95, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, č. j. -168, rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. -139, a Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 4. 2016, č. j. -66, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení a Petra Sosnovce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud napadeným rozhodnutím k žalobě vedlejšího účastníka určil, že rozvázání jeho pracovního poměru u žalovaného stěžovatele učiněné dopisem ze dne 31. 3. 2015 je neplatné, neboť pracovní poměr skončil dnem doručení okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovateli ze strany vedlejšího účastníka. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost.

Ačkoli stěžovatel výslovně napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, z obsahu jeho stížnostní argumentace je patrno, že brojí proti také proti rozhodnutím krajského a obvodního soudu. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou, navazující na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, přijal výklad příznivější pro stěžovatele a jako napadená vzal v potaz všechna rozhodnutí.

Podle stěžovatele okresní soud neúplně zjistil skutkový stav a na základě tohoto dokazování dospěl k nesprávnému právnímu hodnocení, které převzal i soud odvolací. Dokazování vedené před soudem prvního stupně označuje stěžovatel za svévolné, neboť nalézací soud se nezabýval jím navrhovanými důkazy. Svévole se podle stěžovatele dopustil i Nejvyšší soud, který se odmítl zabývat skutkovým stavem věci, přičemž ve vztahu k právnímu posouzení nelze napadat jedno bez druhého. Předmětnou právní úpravu interpretoval Nejvyšší soud v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a stroze dovolání stěžovatele odmítl, čímž porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu d.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen " "), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je ochráncem ústavnosti a jako takový není další přezkumnou instancí, která by se zabývala možnými pochybeními obecných soudů v rovině podústavního práva. Zasahuje pouze tehdy, shledá-li v postupu obecných soudů flagrantní pochybení, které by dosahovalo intenzity porušení základních práv, nejčastěji tzv. práva na spravedlivý proces nedodržením dílčích zásad, které jej definují. Z toho také plyne, že ne každé pochybení je způsobilé této intenzity dosáhnout, přičemž se vždy posuzuje spravedlivost řízení jako celku; nic podobného však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Nalézací soud dospěl po provedeném dokazování ke skutkovému zjištění, že předmětná zásilka (okamžité zrušení pracovního poměru ze strany vedlejšího účastníka) byla do poštovní schránky stěžovatele vhozena, a s tímto skutkovým zjištěním spojil právní závěr o účinném doručení písemnosti s hmotněprávním úkonem a z něj vyplývajícího skončení pracovního poměru. Odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Ústavní soud nespatřuje v provedeném dokazování ani hodnocení důkazů ze strany obecných soudů prvky svévole; proto není v pozici, aby jejich závěry přehodnocoval.

Stěžovatel tvrdí, že doručovatelka byla zjevně nevěrohodnou osobou, která zfalšovala jeho podpis. Soudy však tento stěžovatelův náhled nesdílely. Hodnocení důkazů je věcí soudů a soudy doručovatelku za nevěrohodnou nepovažovaly; naopak zhodnotily, že výslech manželky a syna stěžovatele by další přínos pro objasnění skutkového stavu nepřinesly. Své úvahy promítly dostačujícím způsobem do odůvodnění svých rozhodnutí a není jim v tomto směru co vytknout.

Nejvyššímu soudu přitom nelze vytýkat, že se odmítl zabývat skutkovým stavem, neboť tím se může zabývat pouze tehdy, shledá-li přípustnost v nastolené právní otázce (viz ), což se v případě stěžovatele nestalo.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelem naznačované podobnosti s případem řešeným nálezem ze dne 1. 10. 2013,

sp. zn.

(N 170/71 SbNU 25). Rozdíl ani tak netřeba spatřovat v rozdílnosti aplikovaných podzákonných předpisů (doručování výpovědi nájmu podle "starého" ), jako spíše v okolnostech, jež odůvodňovaly objektivní nemožnost se s obsahem zásilky adresáta seznámit. V uvedené věci nebylo zpochybňováno, že by adresát neměl možnost se s písemností seznámit, šlo pouze o to, kdy takovou možnost objektivně měl, neboť od této skutečnosti se odvíjela otázka včasnosti podané žaloby (v řádu dvou po sobě jdoucích dnů). Zásilka nadto byla uložena na poště, její vyzvednutí tedy bylo limitováno otevírací dobou, na rozdíl od poštovní schránky, která je majiteli přístupná bez omezení. O zachování či zmeškání lhůty v souvislosti s doručením předmětné zásilky přitom ve věci stěžovatele nešlo, neboť v ní obsažené okamžité zrušení pracovního poměru ze strany vedlejšího účastníka žalobou o neplatnost napadeno nebylo.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu