Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1233/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti I. P. a nezletilého M. P., zastoupených JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 2. 2. 2018, č. j. MV-147918-3/SO-2017, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru všeobecné správy, ze dne 1. 9. 2017, č. j. VS-1321/835.3/2-2013, za účasti ministra vnitra a Ministerstva vnitra jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka požádala dne 12. 10. 2016 o udělení státního občanství České republiky a do žádosti zahrnula svého i nezletilého syna. Ministerstvo vnitra napadeným rozhodnutím zamítlo žádost stěžovatelů; uvedlo, že ze stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb, které byly podkladem pro meritorní rozhodnutí, vyplynulo, že stěžovatelka ohrožuje bezpečnost státu ve smyslu , o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky). Ministr vnitra rozhodnutím ze dne 2. 2. 2018, č. j. MV-147918-3/SO-2017, zamítl rozklad stěžovatelů proti rozhodnutí ministerstva.

Proti rozhodnutím ministra vnitra a Ministerstva vnitra se stěžovatelé brání ústavní stížností podanou dne 5. 4. 2018 a navrhují jejich zrušení. Namítají zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle a 3 d (dále jen " "), porušení zásady rovnosti a zákazu diskriminace podle a y. Zásah spatřují zejména v tom, že správní orgány přijaly bezvýhradně stanovisko zpravodajských služeb, aniž by je podrobily kritickému a logickému hodnocení. Závěr o tom, že stěžovatelé představují bezpečnostní riziko pro Českou republiku, nevychází z reálných skutečností a je založen pouze na domněnkách a spekulacích. V podstatné části stěžovatelé opakují argumentaci vznesenou již v jejich rozkladu proti správnímu rozhodnutí prvního stupně. Stěžovatelé žádají Ústavní soud, aby přezkoumal důvody, které správní orgány vedly k závěru o bezpečnostním riziku pro stát.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "); rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.

Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Stěžovatelé požadují po Ústavním soudu, aby přezkoumal důvody, které vedly správní orgány k zamítnutí žádosti o udělení občanství a rozkladu proti správnímu rozhodnutí prvního stupně, neboť podkladem pro konečné rozhodnutí byly utajované informace. Tímto požadavkem však stěžovatelé staví Ústavní soud do role další instance správního řízení či obecného soudu - takové postavení v žádném případě Ústavní soud nemá.

V posuzované věci je podstatné, že ministerstvo vyžádalo stanoviska policie a zpravodajských služeb a jejich závěry o existenci bezpečnostního rizika promítlo do konečného rozhodnutí. Jelikož jde o informace utajované, nejsou součástí správního spisu, nejsou poskytovány žadatelům k nahlédnutí ani blíže specifikovány v meritorním rozhodnutí (viz § 22 odst. 3 zákona o státním občanství). Ústavní konformitu této úpravy potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 10. 2016,

sp. zn.

, ve kterém zároveň zdůraznil, že správní orgány musí postupovat proporcionálně a rozlišovat jednotlivé stupně bezpečnostních rizik.

Hlavní břímě posuzování existence bezpečnostního rizika ve vztahu k (ne)udělení státního občanství leží na bedrech ministerstva. Případná pochybení je možné zhojit v řízení o rozkladu, v rámci kterého rozkladová komise a následně ministr vnitra přezkoumají znovu důvody vedoucí k zamítnutí žádosti o udělení státního občanství. S ohledem na uvedené proto nelze v případě stěžovatelů dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces, zákazu diskriminace ani zásady rovnosti. Stěžovatelům bylo umožněno ve správním řízení využít procesní práva, správní orgán si vyžádal stanoviska policie a zpravodajských služeb, rozhodnutí jsou odůvodněna ústavně konformním způsobem, byla vydána v rámci zákonné kompetence a stěžovatelům bylo umožněno podat rozklad, o kterém ministr řádně rozhodl.

Je nutné zdůraznit, že stát má nezadatelné právo rozhodnout, zda určité osobě státní občanství udělí či nikoli; na udělení není právní nárok (viz § 12 zákona o státním občanství). Dospělo-li ministerstvo k závěru, že stěžovatelé představují bezpečnostní riziko pro Českou republiku v takové míře, že jim státní občanství udělit nelze, postupovalo tak zcela souladně s § 13 odst. 2 zákona o státním občanství.

Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutími ministra vnitra a Ministerstva vnitra nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů; proto na základě výše uvedených důvodů stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu