Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2354/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Hany Eliasové, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, sídlem Národní 138/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2018 č. j. -417, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jaroslava Suchánka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 7. 2018, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle d (dále jen " ").

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 6. 2017 č. j. -388 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 4. 2016 č. j. -318, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 17. 2. 2017 č. j. -360, ve výroku I., kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 1 335 000 Kč s příslušenstvím. Ve výroku II., kterým byla žaloba zamítnuta co do výše 3 182 340 Kč s příslušenstvím, byl rozsudek okresního soudu částečně změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku další částku ve výši 1 335 000 Kč s příslušenstvím.

3. Nárok na zaplacení uvedených částek měl vedlejšímu účastníkovi vzniknout jako věřiteli, který s úspěchem odporoval darovací smlouvu uzavřenou mezi dlužníkem a jeho manželkou na straně jedné a stěžovatelkou jako jejich dcerou na straně druhé, na jejímž základě stěžovatelka nabyla rodinný dům s garáží v k. ú. Vědomice. Předmětná částka měla představovat náhradu podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, za prospěch z odporovatelného právního úkonu.

4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž vytknula obecným soudům, že nově posuzovaly otázku neúčinnosti darovací smlouvy, ačkoli tato otázka již byla rozhodnuta jiným pravomocným rozsudkem krajského soudu, jímž byla zamítnuta žaloba na vyslovení neúčinnosti této smlouvy. Tím podle jejího názoru nerespektovaly překážku věci rozsouzené. Stěžovatelka dále rozporovala závěr krajského soudu, podle něhož měla mít z odporovatelného právního úkonu prospěch. S ohledem na další darování předmětných nemovitostí svému bratrovi totiž z darovaných nemovitostí žádný majetkový prospěch mít nemohla, a nemůže tak být ani věcně pasivně legitimovaná v tomto sporu. Ve skutečnosti, že k vymožení stejného dluhu je vedeno exekuční řízení proti původnímu dlužníkovi, pak spatřovala důvod zastavení řízení pro překážku litispendence.

5. Krajský soud měl pochybit i tím, že se neztotožnil se závěrem okresního soudu, podle něhož závazek dlužníka vůči vedlejšímu účastníkovi nebyl součástí společného jmění manželů. Tato skutečnost byla přitom rozhodující pro určení výše částky, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit. Podle názoru stěžovatelky nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena otázka, zda za situace, kdy závazky dlužníka netvořily společné jmění manželů, lze zvažovat uspokojení se věřitele i na té polovině majetku ve společném jmění manželů, který by při jeho vypořádání náležel manželce dlužníka.

6. Za spekulativní označuje stěžovatelka závěr krajského soudu, podle něhož musela mít vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele. Tento závěr je založen toliko na předpokladu, že pokud v řízení poukázala na absurditu dluhu, pak o něm musela vědět a tím i o úmyslu jejího otce. Namítáno je i nesprávné posouzení tržní hodnoty darovaných nemovitostí. Při zohlednění dalších relevantních okolností, které mají vliv na tržní cenu, měl krajský soud dospět k závěru, že tržní hodnota nemovitostí je o 20 až 30 % nižší. V těchto případech stěžovatelka dovozovala přípustnost dovolání poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013

sp. zn.

(U 5/68 SbNU 541).

7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 12. 4. 2018 č. j. -417, neboť neshledal splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle . Podle jeho názoru se rozsudek krajského soudu neodchyloval od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, kdy brání projednání věci překážka věci pravomocně rozsouzené. O stejnou věc jde tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Jestliže uspokojení věřitele z majetku dlužníka není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch (nikoli další nabyvatel majetkových hodnot), vydal takto získané plnění ( ). K odchýlení se od dosavadní rozhodovací praxe nemělo dojít ani v otázce možnosti věřitele odporovat právnímu úkonu, kterým ušla věc z bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění manželů) dlužníka a jeho manžela, bez ohledu na to, že věřitel nemá za manželem dlužníka vymahatelnou pohledávku. V tomto ohledu dovolací soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. .

8. Námitkami týkajícími se hodnocení provedených důkazů, tedy existencí úmyslu dlužníka ke zkrácení věřitelů a vědomostí stěžovatelky o něm a dále hodnotou předmětných nemovitostí, se dovolací soud nezabýval. Nemělo totiž jít o dovolací důvod podle .

III.

Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud jí odepřel právo na soudní ochranu tím, že nezrušil napadený rozsudek krajského soudu pro extrémní rozpor zjištěného skutkového stavu s provedeným, respektive neprovedeným dokazováním při hodnocení ceny nemovitostí a domněnky vědomosti stěžovatelky o dluzích svého otce z podnikání. Nejvyšší soud v tomto rozsahu nerespektoval usnesení

sp. zn.

.

10. Nadto se měl dovolací soud nesprávně vypořádat s dovolacími námitkami stěžovatelky ohledně možné obrany manželky původního dlužníka prostřednictvím tehdejší právní úpravy výkonu rozhodnutí vylučovací žalobou. Ve svém odůvodnění pouze nekriticky převzal závěry uvedené v rozsudku sp. zn. , a to bez jakékoli jejich transpozice do poměrů této věci, která je odvozeným sporem o zaplacení pro nemožnost přímého odpůrčího výroku. Ještě před darováním předmětných nemovitostí existovala vysoká míra pravděpodobnosti, že se manželka původního dlužníka domůže vyloučení její poloviny z exekuce ( ve spojení s ), neboť nešlo o dluh spadající do společného jmění manželů [ ]. Za této situace pak darování nemůže založit možnost postihnout žalobním nárokem celé nemovitosti, resp. hypotetické obohacení stěžovatelky jejich hodnotou.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až 31 ).

V.

Vlastní posouzení

12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadeným rozhodnutím a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. , zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y (dále jen " "), a násl. ] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

14. Napadeným usnesením dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, a to z těch důvodů, že v jí předestřených právních otázkách přisvědčil hodnocení krajského soudu jako souladnému s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu a že zbylé námitky směřující proti skutkovým zjištěním nepředstavují zákonný dovolací důvod. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí dovolacího soudu především z toho hlediska, zda jeho rozhodnutí nemělo za následek porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle y, případně zda k porušení tohoto práva nedošlo takovým použitím právního předpisu, jež by nemohlo obstát z hlediska obecně akceptovaných metod výkladu právních předpisů. Žádnou takovouto skutečnost však neshledal.

15. K námitkám ohledně hodnocení ceny nemovitostí a domněnky vědomosti stěžovatelky o dluzích svého otce z podnikání postačí uvést, že stěžovatelka v dovolání nepředestřela žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by otevírala prostor pro posouzení hodnocení důkazů ze strany krajského soudu. Pouhý poukaz na nesprávnost skutkového závěru, byť doplněný o odkaz na usnesení

sp. zn.

, neumožňoval dovolacímu soudu - s ohledem na vymezení dovolacího důvodu podle - tyto námitky věcně projednat. Bylo na stěžovatelce, aby v dovolání zdůvodnila svůj závěr o porušení základního práva na soudní ochranu podle y, a aby za tímto účelem řádně vymezila dovolací důvod, jakož i to, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle .

16. Pokud jde o poslední námitku, dovolací soud se s otázkou, zda za situace, kdy závazky dlužníka netvořily společné jmění manželů, lze zvažovat uspokojení se věřitele i na té polovině majetku ve společném jmění manželů, který by při jeho vypořádání náležel manželce dlužníka, vypořádal stručně poukazem na závěry vyslovené v rozsudku sp. zn. . Přestože napadené usnesení by v této části mohlo být obsáhlejší, z uvedeného rozsudku se podává, že věřitel může odporovat právní úkon, kterým ušla věc ze společného jmění manželů dlužníka a jeho manžela, bez ohledu na to, že věřitel nemá za manželem dlužníka vymahatelnou pohledávku. Z toho pak vyplývá použitelnost , jestliže určitá osoba měla z odporovaného právního úkonu prospěch, přičemž právě tato skutečnost byla podstatná pro rozhodnutí ve věci. Dovolací soud tak v rozsahu potřebném pro posuzovanou věc zodpověděl otázku, která měla podle stěžovatelky založit přípustnost dovolání. V jeho závěru o nepřípustnosti dovolání nelze spatřovat žádné "kvalifikované" pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle y.

17. Z tohoto důvodu Ústavní soud rozhodl podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2018

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu