Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2571/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Josefem Douchou, advokátem se sídlem Vestec, Rovná 280, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018 č. j. -59, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným z účastenství ve formě organizátorství na pokusu zločinu vraždy podle , , odst. 3 písm. j) (výrok pod bodem I.), ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle , odst. 3 písm. c) a přečinu padělání a pozměňování veřejné y podle alinea 2 (výrok pod bodem II.). Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o trestu, přičemž stěžovatel byl nově uznán vinným z účastenství ve formě organizátorství na pokusu zločinu vraždy podle , , za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle d.

Stěžovatel své námitky směřuje výhradně proti tomu, že byl uznán vinným z účastenství ve formě organizátorství na pokusu zločinu vraždy, nebrojí tedy proti svému odsouzení za další výše uvedené trestné činy. Rekapituluje námitky, které zahrnul do svého dovolání proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze. Poukazuje přitom primárně na skutečnost, že v jeho případě nebyl zjištěn přímý pachatel, který se střelbou na automobil poškozeného měl dopustit jednání kvalifikovaného trestními soudy jako pokus vraždy, a pro závěr, že spáchání tohoto zločinu zosnoval nebo řídil, nebyly zjištěny a opatřeny žádné důkazy. Podle jeho názoru nebylo rovněž zjištěno, zda se v případě hlavního pachatele jednalo o trestně odpovědnou osobu a zda v tomto případě nešlo o exces hlavního pachatele při páchání činu. Uvádí, že na základě zásady akcesority účastenství nelze bez předchozího rozhodnutí o vině hlavního pachatele uznat vinným účastníka na dané trestné činnosti. Závěrem stručně polemizuje s některými dílčími závěry dovolacího soudu, přičemž zejména namítá, že nebylo spolehlivě prokázáno, že nezjištěný muž na poškozeného vystřelil na základě jeho pokynu, že k usmrcení poškozeného neměl žádný motiv a že vražedný úmysl je zpochybňován tím, že střelec vraždu po prvním neúspěšném výstřelu nedokonal, byť měl k tomu všechny podmínky.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Výše uvedené námitky směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů stěžovatel již uplatňoval v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle y jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. , , y).

Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, Ústavnímu soudu nepřísluší do rozhodování soudu zasahovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí připadá v úvahu pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy

sp. zn.

a

).

Ústavní soud především konstatuje, že se ztotožňuje s názorem, který v napadeném usnesení prezentoval Nejvyšší soud a podle kterého se k trestní odpovědnosti účastníka trestného činu nevyžaduje, aby došlo k odsouzení, resp. přesnému ztotožnění hlavního pachatele. V takovém případě však musí být dostatečně objasněno, že hlavním pachatelem byla trestně odpovědná osoba.

Tento předpoklad byl podle Ústavního soudu v posuzovaném případě splněn. Odkázat lze v tomto směru zejména na výpověď spoluobžalovaného G., z níž vyplynulo, že v automobilu, z něhož byla vedena střelba na poškozeného, vezl muže, jenž mu uděloval pokyny způsobem, který označil za komandování, a jenž měl v průběhu jízdy vystřelit na poškozeného. Lze tedy konstatovat, že v daném případě neexistují rozumné pochybnosti o příčetnosti či dosažení věkové hranice trestní odpovědnosti této osoby, která byla hlavním pachatelem pokusu vraždy.

Ústavní soud neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry trestních soudů, že stěžovatel spáchání vraždy organizoval, tedy naplánoval a svými pokyny řídil. Spolehlivě bylo prokázáno, že si stěžovatel zjišťoval informace ohledně samopalu vz. 61 Škorpion, kterým (či obdobnou zbraní) byl spáchán útok na poškozeného. Telefonicky vyzval spoluobžalovaného G. k příjezdu do Prahy, který měl následně z České republiky obratem odjet. Jako významné se dále jeví kamerovými záznamy zdokumentované pohyby vozidel Audi A8 a Audi A6 řízených stěžovatelem, resp. G., které prokazují, že stěžovatel G. předal automobil A8, do něhož následně přistoupila třetí osoba. Prokázán byl rovněž motiv stěžovatele k zorganizování vraždy poškozeného, který spočíval v jeho závažných předchozích obchodních sporech souvisejících s vlastnictvím a odprodejem akcií společnosti Peal, a. s. Trestní soudy rovněž logicky a spolehlivě vyvrátily obhajobu stěžovatele, jakož i jeho spoluobžalovaného G. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména na č. l. 46-47 a 50 rozsudku Krajského soudu v Praze a na č. l. 11-13 rozsudku Vrchního soudu v Praze.

Ústavní soud závěrem konstatuje, že úvahy, jimiž se trestní soudy řídily při hodnocení provedených důkazů a při vytváření skutkových a právních závěrů, považuje za racionální a dostatečně odůvodněné. Ústavní soud tedy neshledal žádný důvod pro kasační zásah.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu