Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2085/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti EBH - HAUS s.r.o., se sídlem Ostrava, Lešetínská 27, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Orlická 163, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -542 ze dne 28. 3. 2018, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -503 ze dne 28. 6. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. -416 ze dne 23. 12. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení , , d (dále jen " ") a y, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (výrok I.) rozsudku Okresního soudu v Ostravě ve výroku, kterým soud prvního stupně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 3 799 909 Kč; ve výroku, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 1 156 091 Kč a úroků z prodlení, odvolací soud rozsudek změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci částku 460 091 Kč, co do částky 696 000 Kč rozsudek potvrdil (výrok II.) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci a České republice vyčíslené náklady řízení.

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky podle , neboť stěžovatelka nevymezila důvod dovolání v souladu s a rovněž neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu , přičemž tuto skutečnost ani nebylo možné dovodit z obsahu dovolání. Stěžovatelka ve svém dovolání vznášela pouze skutkové námitky a namítala možné vady řízení, ke kterým dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že její věc nebyla projednána stanoveným postupem a před zákonným soudcem.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti především brojí proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, ve vztahu k odmítavému usnesení Nejvyššího soudu se omezuje na obecné konstatování, že Nejvyšší soud jí přezkum těchto rozhodnutí odepřel.

Pro posouzení projednávané věci je však podstatnou právě skutečnost, že stěžovatelka v dovolání v prvé řadě nevymezila předpoklad jeho přípustnosti, což je podle jeho obligatorní náležitostí, ani neoznačila způsobilý dovolací důvod. Tuto skutečnost Ústavní soud ověřil z připojeného dovolání, jehož podstatu představuje pouhý nesouhlas stěžovatelky se skutkovými zjištěními, z nich dovozenými závěry soudů a poukaz na tvrzené vady řízení. Závěru, že v dovolání řádně nevymezila předpoklad jeho přípustnosti, stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak neoponuje.

Uvedený nedostatek má přitom procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu.

Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ) či nikoliv. Bylo-li dovolání odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka kvalifikovaně nevymezila předpoklad jeho přípustnosti (a ani způsobilý dovolací důvod), nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek. Povinné zastoupení advokátem je mj. vyžadováno proto, aby se seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a uvedl, zda v dané věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.

Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil a v jeho postupu nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle a y. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.

Za situace, kdy stěžovatelka uplatnila dovolání jako poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinila tak procesně správným způsobem, je ve vztahu k rozhodnutím okresního a krajského soudu ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná ve smyslu (srov. stanovisko sp. zn. a obdobně usnesení

sp. zn.

,

,

a další).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu