Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1451/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Jany Havránkové, zastoupené JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2017 č. j. -121 a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. 6. 2016 č. j. -88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svého základního práva ve smyslu a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou napadeným rozsudkem ve věci žalobce (Josefa Štěpánka) proti žalované stěžovatelce o určení vlastnického práva určil, že žalobce je výlučným vlastníkem vodárny na tam uvedeném pozemku (výrok I.), že spoluvlastníkem jedné třetiny studny na tam uvedeném pozemku a vodovodního potrubí spojujícího tuto studnu s domem č. p. X1 v J. byl ke dni svého úmrtí dne 24. 3. 1992 Václav Štěpánek (výrok II.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit žalobci na nákladech řízení částku 34 449 Kč (výrok III.).

Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil ve výroku I. a II. ve správném znění (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit žalobci náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 3 400 Kč (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, jakož i z vlastního dokazování. V prvé řadě odkázal na úplné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, s nímž sdílí závěry o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení, jakož i posouzení pasivní legitimace stěžovatelky. Odvolací soud stejně tak sdílí pečlivě odůvodněné závěry okresního soudu týkající se právně významných skutečností pro posouzení dobré víry žalobce a stejně jako soud prvního stupně dovodil, že žalobce vlastnické právo k vodárně vydržel a že otec žalobce Václav Štěpánek byl ke dni úmrtí stále spoluvlastníkem předmětných věcí. Krajský soud připomněl, že ke změně znění ve výrokových částech I. a II. napadeného rozsudku okresního soudu došlo (pouze) v důsledku změny v číselném označení dotčených pozemků.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 1. 2018 č. j. -141 dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost podle a odmítl. Stěžovatelka totiž nijak neidentifikovala otázku hmotného a procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a jež neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, tato otázka navíc nevyplývala ani z obsahu dovolání. Ze strany stěžovatelky tedy nedošlo k řádnému vymezení důvodu přípustnosti dovolání jako nezbytné náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku, jak vyplývá z ustanovení a ; uvedený nedostatek nebyl odstraněn ani v průběhu lhůty určené k podání dovolání - věta první Dovolací soud připomněl, že odmítnutí dovolání, které nesplňuje jasně stanovené náležitosti dovolání, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (v této souvislosti uvedl judikát Ústavního soudu

sp. zn.

). Dovolací soud navíc považoval za vhodné připomenout, že námitky stěžovatelky obsažené v dovolání by nemohly obstát ani jako řádně vymezený důvod dovolání, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci ( ). Nejvyšší soud konečně s odkazem na konstatoval, že dovolání směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 34 449 Kč a druhého stupně ve výši 3 400 Kč nemohlo být proti příslušným výrokům odvolacího soudu objektivně - ze zákona - přípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně shrnula dosavadního procesní vývoj, odkázala na argumentaci v odvolání a dovolání, konstatovala, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná a nespravedlivá, neboť řízení trpí vadou spočívající v nedostatku její pasivní legitimace, žalobce neprokázal naléhavý právní zájem, provedená dokazování nesvědčí pro závěry uvedené ve výrocích rozhodnutí a že ve vztahu k náhradě nákladů řízení nebyly splněny podmínky

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah dotčených rozhodnutí soudů a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví v prvé řadě skutečnost, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 1. 2018 č. j. -141 odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost podle a Důvodem byla skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci objektivně splněno. V tomto smyslu musí být citované usnesení dovolacího soudu považováno za součást řízení ve věci, jež byla učiněna předmětem ústavní stížnosti. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle a y, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Ústavní soud v této souvislosti dále připomíná své stanovisko sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d a v řízení před Ústavním soudem jsou takové návrhy hodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud dodává, že z ústavněprávního hlediska nemá důvod nesouhlasit s poukazem Nejvyššího soudu na skutečnost, že dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení nebylo přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [ , ].

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelka uvádí v podstatě totožné námitky, které uplatnila ve svém odvolání i dovolání, a jimiž se Krajský soud v Hradci Králové i Nejvyšší soud podrobně zabývaly.

Pokud jde o rozhodnutí Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou a Krajského soudu v Hradci Králové, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu