Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 992/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Kutheila, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2018 č. j. -31, spojené s návrhem na zrušení ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a za účasti 1. Městského soudu v Praze a 2. hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti ze dne 15. 3. 2018 se Zdeněk Kutheil (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím byl porušen článek 36 odst. 1 d (dále jen " ") a toto rozhodnutí, vydané v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy, zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.

S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení ustanovení , první alinea, , (který nesprávně označil jako zákon č. 150/2004 Sb.), a to z důvodu tvrzené protiústavnosti.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 30. 10. 2017 rozsudkem č. j. -42 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") zamítl návrh žalobce na zrušení opatření obecné povahy hlavního města Prahy (dále jen "žalovaný") č. 38/2014 schváleného usnesením zastupitelstva žalovaného dne 27. 3. 2014 v části Z 1415/07 - vymezení veřejně prospěšné stavby VPS 79/TY/40 a VPS 79/TY/31 - vyhlášení retenční nádrže a dešťové usazovací nádrže, jako veřejně prospěné stavby.

Dne 11. 1. 2018 usnesením č. j. -31 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 30. 10. 2017 č. j. -42 odmítl. V odůvodnění kasační soud konstatoval, že kasační stížnost nebyla podána ve lhůtě dle Z potvrzení o dodání a doručení do datové schránky, nacházejícího se ve spise správního soudu, je podle kasačního soudu zřejmé, že napadený rozsudek správního soudu byl stěžovateli doručen v úterý dne 31. 10. 2017; dvoutýdenní lhůta k podání kasační stížnosti skončila uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek uvedené lhůty, tedy v úterý dne 14. 11. 2017. Kasační stížnost však byla kasačnímu soudu doručena e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem zástupce žalobce až dne 15. 11. 2017. Kasační soud poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017 č. j. -15, ze dne 14. 9. 2017 č. j. -16 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016

sp. zn.

.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem obecných soudů byl zkrácen na svých základních právech, zejména na právu na spravedlivý proces dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na právu vlastnit majetek dle dodatkového protokolu k Úmluvě a y, a že v jeho případě došlo ke zjevnému denegatio iustitiae.

Stěžovatel uvedl, že "14 či 15 den po doručení" podal proti rozsudku správního soudu ze dne 30. 10. 2017 č. j. -42 "blanketní kasační stížnost, kterou ve stanovené měsíční lhůtě dne 27. 12. 2017 řádně doplnil." Časový okamžik odeslání svého podání e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem zástupce stěžovatele neuvedl.

Stěžovatel poukázal na , na , o elektronických komunikacích a na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/19/ES, a uvedl, že kasační soud se nezabýval skutkovou otázkou, kdy byl e-mail s kasační stížností stěžovatelem odeslán. Tímto postupem prý došlo k diskriminaci stěžovatele oproti účastníkům řízení, kteří užívají služeb poštovní licence; stěžovatel dále polemizoval s platnou zákonnou úpravou procesních lhůt pro podání.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu ke kasačnímu soudu za účelem přezkoumání kasačních námitek proti rozsudku správního soudu ze dne 30. 10. 2017 č. j. -42.

Stěžovatel se dovolával práva na spravedlivý proces a soudní ochranu a fakticky tvrdil, že aplikací dle jeho názoru protiústavního ustanovení , o lhůtě pro podání kasační stížnosti, byl zbaven možnosti přezkoumat zákonnost rozsudku napadeného kasační stížností. V rovině zákonné lze konstatovat, že stěžovatel nesouhlasil s posouzením podmínek projednatelnosti jeho kasační stížnosti kasačním soudem z hlediska včasnosti podání kasační stížnosti a nesouhlasil ani s aplikovanou zákonnou úpravou.

V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků) není absolutní, ale může být, a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.

V posuzované věci kasační soud kasační stížnost stěžovatele odmítl podle ve spojení s jako návrh podaný opožděně. S těmito důvody stěžovatel nesouhlasil a tvrdil, že aplikované ustanovení je protiústavní.

Ústavní soud je toho názoru, že zákonná úprava lhůty pro podání kasační stížnosti obsažená v odst. 1 sleduje legitimní cíl zajištění právní jistoty, a neshledává jakýkoliv důvod k jeho zrušení pro údajnou protiústavnost.

Stěžovatel měl dostatečný časový prostor své právo na kasační přezkum rozsudku správního soudu uplatnit, a pokud kasační stížnost podal opožděně, nelze dospět k jinému závěru, než že se tohoto práva zbavil sám vlastní nečinností, a nikoliv proto, že by ustanovení bylo protiústavní.

V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016

sp. zn.

(dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém v bodu 12 je uvedeno, že "Účastníci řízení mají k dispozici několik způsobů, jakými mohou své podání soudu zaslat (datová schránka, držitel poštovní licence aj.). Každý z těchto způsobů má své přednosti a nevýhody z hlediska rychlosti, dostupnosti či spolehlivosti. Pokud si účastníci řízení vyberou služby soukromé osoby, jejichž kvalita není nijak právem upravena (typicky provozovatele tzv. freemailu), měli by sami nést následky případných vad v doručování tímto způsobem. Nejde totiž o nedostatky v organizaci soudu či poruchu ve státem provozovaném systému, jako je například ztráta faxového podání, nesprávné nastavení přístrojů, nedostupnost systému datových schránek apod. ..."

V projednávaném případě Ústavní soud v napadeném rozhodnutí ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti nasvědčující porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu, ani dalších v ústavní stížnosti tvrzených základních práv.

Spolu s ústavní stížností byl odmítnut i návrh na zrušení ustanovení věty první , , ve znění pozdějších předpisů, neboť jako akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle , a návrh s ní spojený podle ustanovení , z důvodu uvedeného v ustanovení odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu