Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2111/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Loucké, zastoupené JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo nám. 91/28, Karviná - Fryštát, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. -205, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2018, stěžovatelka podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhovala zrušení označeného usnesení s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zakotvené v d (dále jen " "). Pokud stěžovatelka uvádí i spojení s a y, není zřejmé, jak tato práva souvisejí s nárokem uplatněným v řízení o náhradu škody způsobenou advokátem.

2. Stěžovatelka spatřovala zásah do jejích ústavně zaručených práv zejména v tom, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 2. 2017 č. j. -169 její žalobu o zaplacení 157 563 Kč s přísl. proti žalovanému JUDr. Petru Kocurovi, advokátovi, zamítl. Okresní soud sice konstatoval, že advokát porušil svoji smluvní povinnost tím, že za stěžovatelku neuplatnil žalobu na neplatnost výpovědi, kterou obdržela dle , ale tvrzenou škodu stěžovatelce nezpůsobil, protože by nebyla úspěšná.

3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 9. 2017 č. j. -188 potvrdil rozsudek okresního soudu jako věcně správný, když pochybení nebylo shledáno ani ve výroku o náhradě nákladů řízení před okresním soudem a řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, netrpělo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci či vadou zmatečnostní. Krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

4. Dovolání proti rozhodnutí krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. -205 odmítnuto jako nepřípustné dle věty první , neboť byl uplatněn jiný dovolací důvod, než je uveden v a v dovolacím řízení nebylo možné pro tento nedostatek pokračovat.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že závěry všech soudů při řešení předběžné otázky o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, které byly podstatné pro nepřiznání náhrady škody způsobené advokátem, jsou ústavně nekonformní. Nejvyšší soud zásadně porušil práva stěžovatelky, když nenapravil pochybení okresního i krajského soudu a její dovolání odmítl. Stěžovatelka dovolání považovala za přípustné podle s odůvodněním, že krajský soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň došlo při řešení její žaloby k procesnímu pochybení, když soud nebyl správně podle procesních předpisů obsazen. Stěžovatelka argumentovala tím, že nesprávné právní posouzení věci spočívalo v posouzení oprávněnosti výpovědi z důvodu dle namísto z důvodu dle a poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , sp. zn. . Tvrdila, že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Stěžovatelka uvedla, že jí bylo odepřeno svobodné právo na přístup k soudu a porušeno právo na zákonného soudce, když rozhodoval nesprávně obsazený senát (měl rozhodovat specializovaný senát na pracovně právní problematiku) a došlo k porušení práva na spravedlivý proces, a proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a Nejvyššímu soudu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.

6. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

7. Ústavní soud předesílá, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y.

8. Ústavní soud v souladu se svými kompetencemi posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

10. S ohledem na argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41)]. Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat shora nastíněné závěry soudů.

11. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že její žaloba o neplatnost výpovědi by nebyla úspěšná. Okresní soud při dokazování postupoval v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů vyvodil logická zjištění odpovídající Zejména se vyjádřil ke splnění předpokladů pro podání výpovědi z pracovního poměru podle , otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinnou souvislostí mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, i k výběru zaměstnance, který je nadbytečným. Rovněž se dostatečně vypořádaly s námitkami ohledně nesprávného obsazení soudu a porušení práva na spravedlivý proces zamezením přístupu k soudu. Okresní i krajský soud dospěly k závěru, že stěžovatelce nebylo odňato právo na zákonného soudce, když v řízení o žalobě o náhradu škody rozhodoval samosoudce určený rozvrhem práce a věc neměla být projednávána specializovaným senátem na pracovně právní problematiku.

12. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky do výroku ve věci samé odmítl dle věty první , neboť byl uplatněn jiný dovolací důvod, než je uveden v [stěžovatelka namísto skutkových zjištění soudů (po zjištění nemoci z povolání stěžovatelky zůstala zdravotně způsobilá s omezením výkonu práce manipulační dělnice podle pracovní smlouvy, tak že nesměla pracovat na jednom ze čtyř strojů) předkládá vlastní skutková zjištění, na nichž buduje své vlastní právní posouzení věci (předběžné otázky) o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ], v dovolacím řízení nebylo možné pro tento nedostatek pokračovat. Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak [splnění předpokladů pro podání výpovědi z důvodu dle , zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, k výběru nadbytečného zaměstnance]. Nejvyšší soud poukázal na platnou judikaturu, která řeší obdobnou problematiku (rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 9. 2012 sp. zn. , z 20. 11. 2003 sp. zn. a další), vypořádal se s argumentací stěžovatelky tak, že pokud stěžovatelka poukázala na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ve prospěch opačného názoru, přehlédla, že soudy vycházely z jiného skutkového stavu, proto právní závěry na věc stěžovatelky nedopadají.

13. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení dále vyložil, že přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka stěžovatelky o nesprávném obsazení soudu, neboť ke zmatečnostní vadě dle může soud přihlédnout pouze tehdy, pokud je dovolání přípustné dle věty druhé Ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů však dovolání neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dle a 3 , stěžovatelka neuvedla proč považuje dovolání za přípustné z hledisek uvedených v až , Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatelky odmítl dle věty první

14. Ústavní soud uzavírá, že v dané věci stěžovatelka dovoláním napadla rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, a to i ve výrocích, kterými žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, a namítala nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.

15. Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaného práva. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

16. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2018

Jan Filip v. r.

předseda senátu