Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 28/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Čerstvého, zastoupeného Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou, sídlem Nebušická 709, Horoměřice, proti výrokům I., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2017 č. j. -181, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-město, sídlem Hlinky 41/104, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudku s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v d (dále jen "") a právo vlastnit majetek zaručené v y. Současně navrhl, aby České republice byla uložena povinnost uhradit mu náklady řízení o ústavní stížnosti.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se návrhem podaným dne 1. 10. 2012 u vedlejšího účastníka domáhal vyškrtnutí věcí ze soupisu pořízeného v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. ve prospěch oprávněné Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky (dále jen "oprávněná") k uspokojení její pohledávky vůči povinnému (již zesnulému) Antonínu Krčálovi. Vedlejší účastník stěžovatelovu návrhu nevyhověl, proto stěžovatel podal u Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") proti oprávněné a vedlejšímu účastníkovi excindační žalobu a současně navrhl, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost nahradit škodu způsobenou neoprávněným soupisem věcí spočívající v peněžitém plnění a uvedením do předchozího stavu a povinnost nahradit náklady řízení. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 18. 9. 2013 č. j. -51 bylo excindačnímu návrhu stěžovatele vyhověno, výrokem III. byl zamítnut jeho návrh na náhradu škody a výrokem V. byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 6 190,40 Kč. Proti výrokům III. a V. podal stěžovatel odvolání, na jehož základě byly tyto výroky rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 2. 2015 č. j. -67 zrušeny. Poté okresní soud usnesením ze dne 26. 8. 2015 č. j. -89 žalobu na náhradu škody spočívající v peněžitém plnění odmítl; toto usnesení bylo následně usnesením krajského soudu ze dne 5. 8. 2016 č. j. -97 změněno tak, že žaloba se v rozsahu náhrady škody spočívající v zaplacení soudních poplatků, poštovného a jízdného k soudu neodmítá. V části o odmítnutí žaloby na uložení povinnosti nahradit škodu za ušlý výdělek a rozdíl ve spotřebě pohonných hmot bylo usnesení okresního soudu zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení; k tomu krajský soud uvedl, že žaloba není projednatelná, avšak stěžovatel nebyl řádně poučen podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Usnesením ze dne 15. 9. 2016 č. j. -102 okresní soud vyzval stěžovatele k doplnění skutkových tvrzení tak, aby bylo zřejmé, v jakém rozsahu mu ušel výdělek a z jakého důvodu za to odpovídá vedlejší účastník. Stěžovatel měl dále vymezit, za které dny požaduje zaplacení částky 48 Kč a kam a z jakého důvodu v tyto dny cestoval. Ani po podání stěžovatele ze dne 9. 10. 2016 nepovažoval okresní soud návrh na náhradu škody v tomto rozsahu za projednatelný, a proto jej usnesením ze dne 12. 1. 2017 č. j. -108 odmítl. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 3. 11. 2017 č. j. -176.

3. Předmětem řízení zůstal nárok stěžovatele na náhradu škody ve výši 4 670 Kč a uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi dopravit vyloučený motocykl do místa bydliště stěžovatele. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 1. 3. 2017 č. j. -141 byla žaloba na zaplacení částky 4 670 Kč zamítnuta a výrokem II. byla zamítnuta též žaloba na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi dopravit do místa bydliště stěžovatele vyloučený motocykl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem III. tak, že stěžovatel je povinen vedlejšímu účastníkovi zaplatit částku 9 305,30 Kč. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že vůči soudnímu exekutorovi obecně nelze uplatňovat náklady, které vznikly s podáním vylučovací žaloby, nedošlo-li k porušení pravidel vedení exekuce. Dále uvedl, že z právních předpisů nevyplývá povinnost zajištěné věci vracet zpět na místo soupisu (pozn. předmětné věci byly sepsány v místě bydliště povinného, nikoliv stěžovatele). Okresní soud závěrem zdůraznil, že stěžovatel věděl o dluzích povinného a své věci u něj nemusel nechávat. Při nezbytné míře opatrnosti mohl vylučovacímu sporu předejít.

4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že soudní exekutor odpovídá za škodu, kterou způsobil v souvislosti s činností podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a této své odpovědnosti se zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno při vynaložení veškerého úsilí. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní podle stěžovatele leží na soudním exekutorovi. V této souvislosti popisoval okolnosti sepsání jeho věcí vedlejším účastníkem a rovněž procesní nedostatky, k nimž po soupisu a následném podání návrhu na vyškrtnutí věcí došlo. Výrokem I. rozsudku krajského soudu ze dne 7. 11. 2017 č. j. -181 bylo odvolání stěžovatele proti I. výroku rozsudku okresního soudu odmítnuto, výrokem II. byl II. výrok rozsudku okresního soudu potvrzen a výrokem III. byl III. výrok rozsudku okresního soudu změněn tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 14 037,30 Kč. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto výrokem IV. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi 4 840 Kč. Krajský soud v odůvodnění zdůraznil, že vůči I. výroku rozsudku okresního soudu je odvolání nepřípustné, neboť peněžité plnění nepřesahuje částku 10 000 Kč (viz ). K povinnosti dopravit sepsaný motocykl do místa bydliště stěžovatele krajský soud uvedl, že k soupisu došlo v bydlišti povinného, a proto by vyhovění žalobě neznamenalo obnovení původního stavu. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel po rekapitulaci průběhu řízení před okresním a krajským soudem vyjadřuje nesouhlas s odmítnutím odvolání proti I. výroku okresního soudu. Tvrdí, že okresní soud ho v rozsudku poučil o možnosti podat odvolání, proto mu krajský soud svým rozhodnutím odňal právo na projednání věci. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k důvěře jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu. Navíc upozorňuje, že uvedený stav byl způsoben svévolným rozdělením předmětu řízení.

6. Ke změně výroku o nákladech řízení před okresním soudem stěžovatel uvádí, že krajský soud nezohlednil délku řízení způsobenou okresním soudem a že v nyní posuzované věci měl být aplikován , příp. Dále tvrdí, že vedlejší účastník si měl zvolit zástupce z obvodu soudu, který vede řízení, resp. že zástupce vedlejšího účastníka mohl pro dojíždění mezi Brnem a Znojmem používat hromadnou dopravu, když použití osobního automobilu označuje za svévolné zneužití práva na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel závěrem upozornil, že vedlejší účastník nepodal odvolání a přesto v jeho prospěch došlo ke změně nákladového výroku.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle odst. ly je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není tedy součástí soustavy soudů (y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

10. První část argumentace stěžovatele se koncentruje na nesouhlas s odmítnutím odvolání proti I. výroku rozsudku okresního soudu. Podle platí, že odvolání není přípustné proti rozsudku, vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč. Na tomto pravidle nemůže nic změnit ani chybné poučení okresního soudu, neboť v jeho kompetenci není rozšiřovat přípustnost opravných prostředků. Ústavní soud rovněž konstatuje, že stěžovatel byl v řízení před okresním soudem zastoupen advokátkou, jež si nepřípustnosti odvolání proti výroku o peněžitém plnění ve výši 4 670 Kč musela být, jako notoriety, vědoma.

11. K nesouhlasu stěžovatele se změnou výroku rozsudku okresního soudu o nákladech řízení Ústavní soud uvádí, že v této věci nepřicházelo použití v úvahu, neboť úspěch ve věci zde neměl stěžovatel. Jde-li o požadovanou aplikaci , Ústavní soud shledal, že krajský soud se tímto návrhem stěžovatele řádně zabýval a svůj závěr náležitě zdůvodnil tím, že trvání řízení v délce pěti let bylo rovněž způsobeno samotným stěžovatelem, kterého bylo třeba vyzývat k doplnění žaloby. Krajský soud se také vyjádřil k tvrzení stěžovatele o údajně svévolném užití osobního automobilu; Ústavní soud souhlasí se závěrem, že užívání osobního automobilu právními zástupci je ustálenou praxí a že užívání prostředků hromadné dopravy by se naopak zpravidla promítlo do navýšení ztráty času. Stejně tak v nyní posuzované věci nelze volbu právního zástupce vedlejšího účastníka považovat za svévolnou. Krajský soud rovněž řádně zdůvodnil změnu nákladového výroku, a to původně nesprávným určením tarifní hodnoty.

12. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Nepřiznání náhrady nákladů řízení se odvíjí od výsledku řízení o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu