Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2138/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Zoltána Šimko, zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Oborným, advokátem, se sídlem Martinovská 3244/42, Ostrava - Martinov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2018 č. j. -180 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. června 2017 č. j. -150, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2018, stěžovatel podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení označených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené d (dále jen " ").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že civilní soudy nesprávně posoudily jeho nárok jako oprávněného, a exekuci zastavily, aniž by byly splněny zákonné podmínky. Stěžovatel k posouzení promlčené pohledávky argumentoval judikaturou Ústavního soudu a sjednocujícím usnesením Nejvyššího soudu ve věci rozhodčích nálezů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. ), které byly vydány již v době rozhodování ve věci stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu se zásadou právní jistoty a legitimního očekávání, rozhodnutí neposkytují stěžovateli ochranu dobré víry a nesou znaky libovůle. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí a uložil Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 3 000 Kč.

3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí a dalších písemností Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 14. 6. 2017 č. j. -150 zastavil exekuci vedenou soudní exekutorkou Mgr. Pavlou Fučíkovou pod sp. zn. a stěžovateli uložil zaplatit na její náklady 7 865 Kč a náklady povinné 6 352,50 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel vymáhal proti povinné pohledávku jako náhradu nákladů exekučního řízení, v němž účastníci měli opačné postavení. Vzhledem k tomu, že exekuce byla vedena dle nezpůsobilého exekučního titulu (rozhodčí nález vydaný JUDr. Michaelou Lang dne 27. 7. 2011 sp. zn. V/2011/01852) řízení bylo skončeno a stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 5 489,10 Kč. Dne 8. 9. 2015 stěžovatel zahájil exekuční řízení k vymožení této pohledávky, ale povinný namítl započtení u ze dne 9. 6. 2015 proti promlčené pohledávce z úvěru, kterou vyčíslil částkou 74 375,10 Kč.

4. Krajský soud rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 28. 2. 2018 č. j. -180 s odůvodněním, že byly splněny podmínky pro zastavení exekuce dle ve spojení s exekučního řádu. Je zřejmé, že k promlčení pohledávky ze smlouvy o úvěru nedošlo. Stěžovateli byla uložena povinnost také nahradit povinné náklady odvolacího řízení ve výši 1 270 Kč.

5. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí je účastníkům znám, proto pokládá Ústavní soud jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.

6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem podle . Stížnost rovněž není nepřípustná dle téhož zákona a Ústavní soud má dánu příslušnost k jeho projednání.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že se krajský soud vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Při rozhodování zohlednil skutečnosti, které v řízení byly prokázány, a věc po právní stránce přiléhavě zhodnotil. Okresní soud se zabýval otázkou, zda pohledávka povinné ze smlouvy o úvěru, kterou započetl, je promlčena jak stěžovatel namítal či nikoli a dospěl k závěru, že promlčena není. Konstatoval, že doba prodlení stěžovatele se splátkou úvěru byla přerušena podáním rozhodčí žaloby. Pro stanovení promlčecí lhůty je nepodstatné, že rozhodčí doložka byla shledána neplatnou a následně vydaný rozhodčí nález nemá účinky pravomocného rozhodnutí. Dle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), skončí promlčecí doba nejpozději 10 let ode dne, kdy začala běžet poprvé. Pohledávka stěžovatele zanikla započtením nejpozději po reagování stěžovatele.

10. Ústavní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že okresní soud vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu (o němž mezi účastníky nebylo sporu), aplikoval příslušná zákonná ustanovení a správně věc posoudil po právní stránce, usnesení podrobně a přiléhavě odůvodnil. Rozhodnutí má oporu v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. publikován pod č. 99/2017) a poukázal na to, že smlouva o úvěru se řídí režimem obchodního zákoníku a je nezbytné aplikovat i ustanovení o promlčení obchodních závazků.

11. K institutu promlčení je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv, na druhé straně by ani povinný neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok oprávněného vymahatelný a vynutitelný soudně. Zákonodárce rozhodl o obecné desetileté promlčecí lhůtě a tím určil zákonem, jak hodnotí rovnováhu mezi ochranou práv oprávněného a povinného. Ani toto obecné pravidlo nenáleží Ústavnímu soudu přezkoumávat či ad hoc hodnotit, neboť musí, jak již vysvětlil např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016

sp. zn.

, respektovat dělbu mocí a roli soudů v právním státě.

12. Jak již bylo zdůrazněno, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat činnost obecných soudů z hlediska podústavního práva, nemůže být stavěn do role další instance obecného soudnictví [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003

sp. zn.

(N 75/30 SbNU 203]. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s právním posouzením příslušných zákonných ustanovení, a to se započtením pohledávky, polemizuje s právním výkladem promlčení dle obchodního zákoníku, zahájení a plynutí promlčecí lhůty, stavění promlčecí lhůty po dobu rozhodčího řízení atd. Ústavní soud dospěl k závěru, že žádná ústavně chráněná práva nebyla v předchozím řízení zjevně porušena.

13. Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

14. Odmítnout tak z podstaty věci musel rovněž návrh stěžovatele, aby mu Ústavní soud v souladu s přiznal vůči krajskému soudu právo na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2018

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu