Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2148/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dariny Odstrčilové, zastoupené JUDr. Jakubem Kotrbou, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2018 č. j. -314, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. -283 a postupu Nejvyššího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vladimíra Konvalinky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka zejména s tvrzeným porušením práva na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " ") a práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Dále stěžovatelka ústavní stížností brojí proti postupu Nejvyššího soudu v řízení vedeném pod výše uvedenou sp. zn. , neboť Nejvyšší soud měl porušit základní práva stěžovatelky rovněž tím, že nerozhodl o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním (a nyní ústavní stížností) napadeného rozsudku městského soudu.

2. Aniž by bylo zapotřebí podrobně rekapitulovat dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, možno uvést, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 26. 3. 2014 č. j. -144 rozhodl, že stěžovatelka jako žalovaná je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 2 086 420 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud měl za prokázané, že vedlejší účastník na účet stěžovatelky v roce 2010 vložil uvedenou sumu, zároveň však konstatoval, že uzavření vedlejším účastníkem tvrzené smlouvy o půjčce daného obnosu mezi účastníky řízení spolehlivě doloženo nebylo. Jelikož se však ani stěžovatelce nepodařilo dokázat, že by jí k ponechání dotčené hodnoty svědčil jakýkoli titul, bylo třeba dovodit, že stěžovatelka získala na úkor vedlejšího účastníka majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

3. Městský soud usnesením ze dne 10. 12. 2014 č. j. -203 rozsudek obvodního soudu k odvolání obou účastníků zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nesouhlasil totiž z jím vyložených důvodů s tím, že by na věc bylo možno nahlížet jako bezdůvodné obohacení.

4. K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 2. 2017 č. j. -267 usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru - jenž byl pro městský soud závazný - že žalobce, který uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou proto v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění. Bylo-li tedy v právě posuzované věci doloženo provedení platby z účtu vedlejšího účastníka na účet stěžovatelky, aniž byl zjištěn právní důvod, o nějž by se tato platba mohla opírat, byl tím oproti názoru městského soudu zjednán adekvátní podklad pro přiznání požadované částky vedlejšímu účastníkovi coby bezdůvodného obohacení.

5. Městský soud pak - vázán tímto právním názorem Nejvyššího soudu - ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, jen v nákladovém výroku jej změnil, pokud jde o výši přiznané náhrady (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud zrekapituloval závazný právní názor Nejvyššího soudu, načež uvedl, že nebylo doloženo uzavření půjčky mezi účastníky řízení a stěžovatelce se nepodařilo prokázat ani žádný jiný právní důvod, jenž by jí opravňoval k ponechání si sporného obnosu. Vedlejšímu účastníkovi tudíž vskutku náleží právo na vydání dotčené částky jako bezdůvodného obohacení.

6. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I.) a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok II.), neboť Nejvyšší soud shledal, že mu stěžovatelka ve svém dovolání nepředložila žádnou otázku relevantní podle Posléze v odůvodnění uvedl, že setrvává na svém závěru o tom, že nejistota ohledně existence titulu pro prokazatelně realizovaný přesun majetkových hodnot musí jít k její tíži, coby jejich příjemkyni, a konstatoval, že není žádným pochybením, shledaly-li soudy nezbytným vést k existenci zmiňovaného právního důvodu dokazování, přičemž bylo pochopitelně myslitelné, že i po provedení všech důkazů dovodí ohledně řečené skutečnosti stav non liquet s logickým důsledkem v podobě vynesení rozhodnutí v neprospěch procesní strany zatížené důkazním břemenem. Na to navázal vyhodnocením namítané vady řízení a argumentací týkající se existence právního důvodu pro přípustnost dovolání.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že městský soud se vůbec nevypořádal s jejími skutkovými námitkami uvedenými v jejím v pořadí druhém odvolání, když jen zcela převzal závazný právní názor Nejvyššího soudu (proti němuž se však stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji nevymezuje). Závěry obvodního soudu jsou přitom podle stěžovatelky vnitřně rozporné, soud se podle ní ani nepokusil vyslechnout Alessandra Valeria Brunettiho, pro něhož byly podle tvrzení stěžovatelky peníze vedlejšího účastníka ve skutečnosti určeny a stěžovatelka mu je předávala; obvodní soud naopak vycházel podle stěžovatelky jen z vnitřně rozporné výpovědi bývalé manželky vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud se nadto dopustil jiného zásahu orgánu veřejné moci, když v rozporu s nálezem ze dne 23. 8. 2017

sp. zn.

(pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) vůbec nerozhodl o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním (a nyní ústavní stížností) napadeného rozhodnutí městského soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh podle .

10. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

12. Stížnostní argumentace stěžovatelky je totiž zcela obecná - v podstatě věcně nepřesahující rekapitulaci uvedenou shora - bez jakékoliv hlubší argumentace. K údajné rozpornosti výpovědi bývalé manželky vedlejšího účastníka přitom sám Nejvyšší soud uvedl, že z výpovědi této svědkyně obvodní soud toliko zjistil, že vedlejší účastník stěžovatelce finanční prostředky skutečně poskytl (což však nebylo sporné). Na tento závěr Nejvyššího soudu však stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nereaguje.

13. Pokud jde o osobu pana Alessandra Valeria Brunettiho, pak z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že soudu se tuto osobu nepodařilo nalézt ani ztotožnit. Stěžovatelka však na tento závěr v ústavní stížnosti náležitě nereaguje - za dostačující argumentaci nelze považovat jednu větu s tím, že se "soud tuto osobu ani nepokusil vyslechnout".

14. Ústavní soud konečně ve věci stěžovatelky nepřistoupil ani ke konstatování porušení jejího práva Nejvyšším soudem, nerozhodl-li o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí městského soudu. Ve srovnání se stěžovatelkou odkazovaným nálezem

sp. zn.

je situace nyní odlišná v tom, že Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky již rozhodl (ústavní stížnost, jež vyústila v citovaný nález, byla naopak podána před rozhodnutím Nejvyššího soudu, proto také Ústavní soud Nejvyššímu soudu přikázal, aby v porušování práva nepokračoval), když nadto - s ohledem na kontext právě posuzované věci - nemohl Ústavní soud přehlédnout, že ani rozhodnutím obecných soudů ve věci samé k porušení práv stěžovatelky nedošlo. Stěžovatelka rovněž ani v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč se proti postupu Nejvyššího soudu nebránila ještě před jeho rozhodnutím.

15. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu