Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1572/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha, Karlovo nám. 18, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016 č. j. -805 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018 č. j. -866, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení , , a d (dále jen " ") a a y.

Ze spisového materiálu se podává, že Krajský soud v Praze (dále též "odvolací soud") napadeným rozsudkem (poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 10. 11. 2011 č. j. -584 byl zrušen po rozhodnutí Ústavního soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015 č. j. -661) změnil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 6. 4. 2011 č. j. -529 tak, že zamítl vzájemný návrh 2. žalovaného - České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, na určení, že je vlastníkem budovy specifikované v rozsudku v katastrálním území Skryje nad Berounkou a obci Skryje, okres Rakovník, a že příslušnost hospodařit s touto budovou náleží Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (výrok I.); určil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") je vlastníkem věcí specifikovaných v rozsudku (výrok II.). Dále ho změnil tak, že určil, že 1. žalovaná - obec Skryje - je vlastníkem nemovitostí specifikovaných v rozsudku v katastrálním území Skryje nad Berounkou a obci Skryje, okres Rakovník (výrok III.). V tomtéž rozsudku odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby stěžovatele na určení, že je vlastníkem věcí specifikovaných v rozsudku ve výše uvedeném katastrálním území.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle věty první , neboť nebylo přípustné podle ustanovení

Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele se závěrem odvolacího soudu při posouzení otázky dobré víry ve vztahu k nabytí vlastnického práva vydržením. Tvrdí, že 1. žalovaná - obec Skryje - si musela být nepochybně vědoma, že předmětné pozemky nejsou v jejím vlastnictví, když je jako prodávající na základě trhové smlouvy z roku 1928 prodala Obecné škole ve Skryjích jako kupujícímu. Nemohl se tedy ani v době zápisu do katastru nemovitostí domnívat, že se jedná o jeho historický majetek. Podle stěžovatele, vzhledem k nedostatku dobré víry, kterou 1. žalovaná musela mít ve vztahu k , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, je bez významu, že jeho vlastnické právo nebylo po dobu více jak deseti let zpochybněno či že byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Stěžovatel dále polemizuje se závěry Nejvyššího soudu o tom, že konkluze odvolacího soudu při řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, že podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle věty první , neboť jeho dovolání není podle , ve znění účinném do 31. 12. 2013, přípustné. Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil. Konstatoval, že závěry odvolacího soudu při řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením v závislosti na posouzení oprávněnosti držby jsou v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, na kterou také odkázal.

Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout. Ústavní soud též připomíná stanovisko svého pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. , ve kterém uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), není odmítnutí takového dovolání porušením y.

Z citovaného stanoviska Ústavního soudu dále vyplývá, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva (tj. proti rozsudku Krajského soudu v Praze) nepřípustná podle . Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu