Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1802/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Anny Jelínkové, zastoupené JUDr. et Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Lidická 405/3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018 č. j. Ars 2/2018-21, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jejího práva účastnit se rozhodování na věcech veřejných a práva na spravedlivý proces ve smyslu a d (dále jen " "). Podle stěžovatelky napadené rozhodnutí je též v rozporu se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí vyjádřené v y.

Ze spisového materiálu se podává, že se stěžovatelka v řízení před krajským soudem domáhala vyslovení neplatnosti hlasování a neplatnosti rozhodnutí přijatého v místním referendu konaném na území statutárního města Jablonec nad Nisou ve dnech 12. a 13. 1. 2018. Neplatnost hlasování a rozhodnutí ve smyslu , o místním referendu (dále jen " "), spatřovala v tom, že místní referendum se konalo ve dvou dnech. Podle stěžovatelky byla tato skutečnost porušením věta první zákona o místním referendu, neboť volba prezidenta republiky není uvedena v taxativním výčtu v věta druhá zákona o místním referendu. V důsledku tohoto porušení zákona hlasovaly oprávněné osoby o položené otázce ve dvou dnech, což mělo vliv na účast v referendu i výsledek hlasování.

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci návrh stěžovatelky usnesením ze dne 9. 2. 2018 č. j. -66 zamítl. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou podle věty poslední

V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje totožné námitky, které použila již v řízení o kasační stížnosti. S odkazem na § 5 odst. 1 zákona o místním referendu uvádí, že vada předmětného referenda spočívala v tom, že se konalo ve dvou dnech. Tím, že se referendum uskutečnilo ve dvou dnech ve spojení s volbou, která není v uvedeném ustanovení zákona o místním referendu uvedena, došlo k porušení zákonného ustanovení upravujícího referendum, což zakládá jeho nezákonnost. Na podporu svých námitek stěžovatelka argumentuje odlišným charakterem volby prezidenta ČR od voleb do zákonodárných sborů a orgánů místní samosprávy. Uvádí, že oproti těmto orgánům je vliv osoby prezidenta republiky na život občanů minimální a volba prezidenta má spíše povahu hodnotové proklamace a hodnotové orientace společnosti. Podle stěžovatelky volba prezidenta republiky "přitahuje k volebním urnám jiné osoby, než volby mající ryze občanský charakter", což ovlivní i výsledek referenda, neboť o něm nebudou rozhodovat zodpovědní občané.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud v dané věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva.

Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud představuje orgán, jemuž přísluší výklad práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se proto Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod.

V posuzované věci předkládá stěžovatelka Ústavnímu soudu námitku, kterou již posoudil Nejvyšší správní soud. V odůvodnění napadeného rozsudku především objasnil, že s ohledem na účel zákona o místním referendu je nutné upřednostnit rozšiřující výklad a pravidlo uvedené v § 5 odst. 1 zákona o místním referendu analogicky aplikovat i na případ konání prezidentské volby. Smysl uvedeného ustanovení spočívá v tom, aby voliči, kteří volí ve volbách i v místním referendu, mohli svůj projev vůle učinit při jedné návštěvě volební místnosti. Zásadní je i aspekt informovanosti a připravenosti občanů, pro které je společný termín srozumitelný i příhodný. S odkazem na svou judikaturu Nejvyšší správní soud uvedl, že z hlediska hospodárnosti, časové organizaci referenda a účasti občanů je proto vhodné konat místní referendum společně s prezidentskými volbami v obou jejich dnech.

Ústavní soud konstatuje, že těmto právním závěrům Nejvyššího správního soudu nemá z pozice ústavnosti čeho vytknout (srov. též usnesení

sp. zn.

). Právní názor Nejvyššího správního soudu učiněný v projednávané věci je řádně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněn. Takový názor je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, tedy za výsledek aplikace práva nevybočující z mezí zákona.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu