Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2034/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky IT credit, s.r.o., se sídlem Pernerova 502/50, Praha 8, zastoupené Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem Dlouhá 733/29, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2018, č. j. -177, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle a násl. d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného usnesení, zejména vyplývá, že Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 10. 2017, č. j. -148, rozhodl, že se řízení o soudním prodeji zástavy zastavuje (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl, že stěžovatelce jako zástavní věřitelce se z účtu okresního soudu vrací část již zaplaceného soudního poplatku. Ve výroku III. okresní soud uložil zástavnímu dlužníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 9.712 Kč. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že se stěžovatelka domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byl nařízen k uspokojení její splatné pohledávky ve výši 399.924,21 Kč s příslušenstvím prodej zástavy tvořené nemovitými věcmi. Podáním doručeným soudu dne 2. 6. 2017 ale vzala stěžovatelka svůj návrh v plném rozsahu zpět s odůvodněním, že jí byla uhrazena jistina z titulu úvěrové smlouvy. Prvostupňový soud tedy v předmětné věci zastavil řízení a rozhodl ohledně nákladů řízení tak, že podle byl vzat zpět návrh podaný původně důvodně s tím, že zpětvzetí bylo učiněno na základě chování zástavního dlužníka (uhrazení jistiny úvěru), tzn. po podání návrhu na zahájení řízení.

3. K odvolání zástavního dlužníka rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením takto:

"I. Usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. -148 ze dne 12. října 2017 se ve výroku III. o nákladech řízení mění tak, že zástavní věřitelka je povinna zaplatit zástavnímu dlužníkovi na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 6 534 Kč, a to k rukám Mgr. Petra Sasky, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. [...] II. Zástavní věřitelka je povinna zaplatit zástavnímu dlužníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 270,50 Kč, a to k rukám Mgr. Petra Sasky, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení."

4. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že doklady předložené stěžovatelkou dne 14. 2. 2018 neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že pohledávku, pro niž měl být podle návrhu stěžovatelky nařízen soudní prodej zástavy, uspokojil právě zástavní dlužník, respektive na jeho pokyn jeho právní zástupce. Je tedy podle krajského soudu třeba učinit závěr, že z procesního hlediska vinu na zastavení řízení nese stěžovatelka. Proto bylo podle krajského soudu namístě uložit povinnost k náhradě nákladů řízení právě stěžovatelce.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Právě uvedené platí o to více ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález

sp. zn.

ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].

8. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí krajského soudu neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům.

9. Procesní zavinění stěžovatelky totiž krajský soud nedovozoval z toho, že stěžovatelka neprokázala, že by zástavní dlužník prostřednictvím svého právního zástupce uspokojil pohledávku, která se týkala řízení o soudním prodeji zástavy. Podle krajského soudu totiž z komunikace mezi právním zástupcem stěžovatelky a právním zástupcem zástavního dlužníka vyplývá, že ze strany zástavního dlužníka bylo plněno na jinou pohledávku, o níž se vede jiné soudní řízení (přitom soudem i stěžovatelkou specifikovaná spisová značka tohoto jiného řízení se shodují), přičemž doklady předložené stěžovatelkou neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že pohledávku, pro jejíž uspokojení měl být soudní prodej zástavy nařízen, uspokojil právě zástavní dlužník. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti naznačuje - netvrdí to však výslovně, když v tomto ohledu je naopak její argumentace poněkud nejednoznačná - že šlo ze strany právního zástupce zástavního dlužníka jen o administrativní chybu, pak tuto skutečnost z napadeného rozhodnutí ani z argumentace samotné stěžovatelky přesvědčivě dovodit nelze.

10. S ohledem na tuto okolnost, na předmět daného řízení (jednalo se výhradně o náklady řízení) a také na zásadu, podle níž Ústavnímu soudu principiálně nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, zdejší soud ke kasačnímu zásahu do ústavní stížností napadeného usnesení nepřistoupil, jelikož nezjistil zásadní exces, který by mu v takovýchto případech teprve umožnil zasáhnout. Nelze ostatně ani přehlédnout, že spornou finanční částku lze s ohledem na poměry stěžovatelky jako právnické osoby označit jako spíše bagatelní [srov. k tomu přiměřeně např. usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 1. 2017].

11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu