Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1495/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. L., t. č. Vazební věznice P. O. BOX 7, Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 288/17 v Praze 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 č. j. , -83, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016 č. j. , -66, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a za účasti společnosti AJ TRADE, s. r. o., se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, MUDr. Vladimíra Dvořáka a společnosti H3 Inženýrské stavby, spol. s r. o., se sídlem Brněnská 2002/27, Blansko, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v a y základních práv a lidských svobod (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení y a y domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v insolvenčním řízení.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že insolvenční navrhovatelé (v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejších účastníků) se domáhali zjištění úpadku stěžovatele (dále též "dlužník"). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") vyzval insolvenční navrhovatele, aby společně a nerozdílně ve lhůtě soudem stanovené zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč, a poté, co tito tak neučinili, usnesením ze dne 11. 3. 2016 č. j. -56 řízení zastavil. K odvolání prvního a třetího insolvenčního navrhovatele a s přihlédnutím k tomu, že poměrné části zálohy byly složeny dne 11. 3. 2016, dne 15. 3. 2016 a dne 17. 3. 2016 (celkem bylo zaplaceno 50 001 Kč) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesení městského soudu změnil tak, že se insolvenční řízení dlužníka nezastavuje. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. Uvedl, že rozhodnutí vrchního soudu je ve stěžovatelem zpochybněné otázce - zda lze doplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve lhůtě pro podání odvolání proti usnesení o zastavení insolvenčního řízení - v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jak se při výkladu , o úpadku a způsobech jeho řešení (), ve znění účinném do 30. 6. 2017, ustálila zčásti až v době po vydání rozhodnutí vrchního soudu. Nejvyšší soud s poukazem na svá dřívější rozhodnutí a závěry z nich vyplývající uzavřel, že možnost přihlédnout ke složení zálohy, byť po uplynutí lhůty k jejímu zaplacení a dokonce až po rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, se neprotiví zásadám insolvenčního řízení.

Stěžovatel s rozhodnutím vrchního soudu nesouhlasil. Namítl, že zrušením rozhodnutí městského soudu a faktickým prodloužením lhůty ke složení zálohy byli insolvenční navrhovatelé zvýhodněni, a s poukazem na konkrétní rozhodnutí téhož soudu (v jiné věci), jakož i odbornou literaturu tvrdil, že nezaplacení zálohy v soudem stanovené lhůtě nelze zhojit, neboť pro takový postup nesvědčí žádné zákonné ustanovení. Nesplnili-li insolvenční navrhovatelé v soudem stanovené lhůtě svoji povinnost, byli správně sankcionováni v podobě zastavení řízení. Zrušení rozhodnutí městského soudu vrchním soudem označil za libovůli v rozhodování soudů a za porušení principu předvídatelnosti jejich rozhodování. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že dovolání meritorně neprojednal a odmítl je pro nedostatek náležitostí. Upozornil, že Nejvyšší soud rozhodl až po roce a půl, kdy v mezidobí bylo přijato jiné rozhodnutí v jiné věci a mělo dojít k ustálení praxe soudu. Podle stěžovatele měl Nejvyšší soud volit postup vstřícnější k právu dovolatele na soudní ochranu a dovolání přezkoumat v době, kdy mu napadlo.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména je-li nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

Podstatu stěžovatelovy ústavněprávní argumentace tvořil jeho nesouhlas s aplikací a interpretací ustanovení , zejména jeho a odst. 3.

Podle (v rozhodném znění) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3 citovaného ustanovení).

V usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 5. 2009 Ústavní soud ve vztahu k mimo jiné konstatoval, že rozhodnutí, zda řízení zastavit, není-li ve stanovené lhůtě záloha zaplacena, je záležitostí úvahy obecných soudů, které v dané věci jednají, a pokud je rozhodnutí o této věci náležitě a srozumitelně odůvodněno, necítí se být Ústavní soud povolán tyto jejich úvahy, s výjimkou zcela zjevných excesů, jakkoliv přehodnocovat. Zcela shodný postoj Ústavní soud zaujal již dříve ve vztahu k obdobně konstruovanému diskrečnímu oprávnění soudu podle , o konkurzu a vyrovnání (srov. nález

sp. zn.

ze dne 10. 4. 2001, N 56/22 SbNU 9).

V posuzované věci Ústavní soud ověřil, že vrchní soud za pomoci jazykového a logicko-systematického výkladu vyjádřil účel institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení a i soud Nejvyšší ve vymezeném judikatorním rámci potvrdil, že byl-li jediným důvodem pro zastavení řízení nedostatek prostředků k úhradě počátečních nákladů insolvenčního řízení, uhrazením zálohy (byť po lhůtě soudem stanovené) tento důvod odpadl.

Oproti stěžovateli má tak Ústavní soud za to, že vrchní soud rozhodl o nezastavení insolvenčního řízení v mezích svého diskrečního oprávnění vyplývajícího ze zákona, přičemž důvody pro změnu rozhodnutí městského soudu logicky a srozumitelně vyložil. Jeho rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze označit za svévolné či excesivní, a proto Ústavní soud jimi provedenou interpretaci podústavní normy považoval za ústavně konformní. Skutečnost, že stěžovatel zastává rozdílný názor na interpretaci dotčené právní normy, sama o sobě nemůže způsobit porušení žádného z ústavně zaručených práv, jejichž porušení v ústavní stížnosti namítal.

K poukazu stěžovatele na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 19. 1. 2012 je třeba uvést, že je nelze v posuzované věci zohlednit pro odlišnost skutkových okolností - v označené věci bylo insolvenční řízení zastaveno, neboť insolvenční navrhovatelka (dlužnice) žádnými prostředky již nedisponovala, a proto nebyla schopna zaplatit soudem stanovenou zálohu, a to ani v průběhu odvolacího řízení. Nepřípadný je i odkaz stěžovatele na nálezy

sp. zn.

ze dne 19. 11. 2015 (N 198/79 SbNU 251) a

sp. zn.

ze dne 19. 7. 2016 (N 132/82 SbNU 163), jimiž Ústavní soud korigoval postup Nejvyššího soudu, pokud odmítl dovolání pro vady, kterými ve skutečnosti netrpělo, resp. pokud odmítl dovolání jako nepřípustné z důvodu, který ve skutečnosti nebyl naplněn. V posuzované věci se Nejvyšší soud pochybení, které by představovalo odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), nedopustil, naopak z odůvodnění jeho usnesení vyplývá konkrétní důvod zakládající nepřípustnost stěžovatelova dovolání.

Námitkou stěžovatele o délce dovolacího řízení se Ústavní soud nezabýval, neboť by za dané situace (v již skončeném řízení) nemohl vůči Nejvyššímu soudu nikterak efektivně zasáhnout.

Zmínka stěžovatele, že "rozhodnutí ve věci přesahuje jeho individuální zájmy, neboť ve skutkově obdobné situaci se může nacházet mnoho dalších subjektů", je v okolnostech posuzované věci irelevantní; ústavní stížnost je koncipována jako individuální prostředek ochrany základních práv a svobod konkrétní osoby a je-li posouzena jako zjevně neopodstatněná, je nerozhodné, v jaké situaci a zda vůbec se v obdobné situaci nacházejí i jiné osoby. Podstatný přesah významu stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele je významný pouze v souvislosti s posouzením přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu