Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1905/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace Prague Capital Partners, s. r. o., sídlem Struhařovská 2942/2, Praha 4 - Záběhlice, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2018 č. j. -605 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. ledna 2018 č. j. -589, spojené s návrhem na zrušení ustanovení , , ve znění , za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a PhDr. Václava Hankovce a Václava Hankovce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle a násl.d (dále jen "") a právo na ochranu vlastnictví podle y. Stěžovatelka svou ústavní stížnost spojila s návrhem podle na zrušení , , ve znění (dále jen ""). Má za to, že není v souladu s ústavním pořádkem, nemůže-li proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení podat pro zákonnou výluku dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 1. 2018, č. j. -589 byl zamítnut návrh účastníků řízení na separaci nákladů řízení podle

3. Rozhodnutí obvodního soudu bylo k odvolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") potvrzeno a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka nesouhlasí se zamítnutím svého návrhu na separaci nákladů řízení. Podle ní postupoval soudem ustanovený znalec (šlo o znalecký ústav) chybně, s čímž byly spojeny nemalé náklady, které musí stěžovatelka zbytečně hradit.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh podle .

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

9. Právě uvedené - a stěžovatelka to sama zmiňuje v ústavní stížnosti - platí o to více vůči rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Problematika náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve při zásadním zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014

sp. zn.

). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004

sp. zn.

(N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012

sp. zn.

(N 3/64 SbNU 29)].

10. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům.

11. Nad rámec toho Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka se poněkud míjí zejména s odůvodněním ústavní stížností napadeného rozhodnutí obvodního soudu. Ten vysvětlil, že přistoupil-li jím ustanovený znalec ke korekci svých původních závěrů (čímž došlo ke zvýšení ceny celé nemovitosti a tím logicky ke zvýšení hodnoty podílu stěžovatelky), stalo se tak - zjednodušeně řečeno - v reakci na odborný vývoj metod používaných pro oceňování nemovitých věcí, nelze tedy jednoznačně konstatovat, byť tak stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že by uvedené rozdíly v hodnotě nemovité věci byly bez dalšího způsobeny pochybením soudem ustanoveného znalce.

12. Nadto je podle Ústavního soudu přiléhavý závěr obvodního soudu o tom, že jistý rozdíl mezi cenou zjištěnou soudem ustanoveným znalcem a znalcem osloveným jednou ze stran sporu, je přirozený. Stěžovatelka pak ani v ústavní stížnosti přesvědčivě nevysvětluje, proč se k doplnění znaleckého posudku nevyjádřila.

13. Ústavní soud tak souhlasí se závěrem obou výše jmenovaných soudů, že v dané věci nevznikly náklady, které by byly spojeny jen se zaviněním soudem ustanoveného znalce. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že některá zjištění městského soudu obsažená v odůvodnění jeho rozhodnutí nejsou zcela přiléhavá; se stěžovatelkou tak lze souhlasit například v tom, že patrně není hlubšího důvodu rozlišovat mezi možností uložení hrazení separovaných nákladů znalci, jehož zákon výslovně zmiňuje, a znaleckým ústavem, jenž výslovně v zákoně zmíněn není.

14. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle . S ohledem na tuto skutečnost odmítl Ústavní soud také podle i návrh na zrušení ustanovení . Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní eventuálně spojené návrhy na zrušení právních předpisů, resp. jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu