Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3422/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou, AK se sídlem Týnská 21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2017 č. j. -132, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2015 č. j. -89 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 12. 2014 č. j. -60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu písm. d)y a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel se v ní domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Měl totiž za to, že jím bylo porušena jeho práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví zakotvená v a d (dále jen "").

2. Stěžovatel se jako dárce domáhal svou civilní žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") určení, že je vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu ve výši 1/3 nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku obvodního soudu. Tento podíl dříve daroval svému synovi (dále jen "žalovaný"), na němž se předmětnou žalobou domáhal vrácení tohoto daru. Měl totiž za to, že se žalovaný svými výroky, kterými kriticky hodnotil jeho jednání po nálezu těla jeho mrtvého syna (bratra žalovaného, který spáchal sebevraždu), dopustil jednání, kterým vůči němu hrubě porušil dobré mravy podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Argumentoval přitom mimo jiné tím, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. konstatoval, že žalovaný předmětnými výroky porušil osobnostní práva stěžovatele a uložil mu povinnost, aby předmětné výroky písemně odvolal.

3. Obvodní soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že stěžovatel má s žalovaným špatné vztahy již od jeho dětství. Slovní napadání mezi nimi není ničím výjimečným, oba se vzájemně nepodloženě obviňují ze závažných jednání. Obvodní soud se přitom vypořádal také s argumentací stěžovatele, že na základě jeho žaloby na ochranu osobnosti podané proti žalovanému pro předmětné výroky městský soud ve svém výše citovaném rozsudku konstatoval, že jimi došlo k porušení osobnostních práv stěžovatele. Obvodní soud měl však za to, že výroky žalovaného nelze v kontextu s taktéž velmi hrubě dehonestujícími a nepodloženými výroky stěžovatele na adresu žalovaného (např. že trvale fyzicky a psychicky bratra týral, čímž jej prakticky dohnal k sebevraždě) považovat za tak hrubě nemravné, aby byly způsobilé založit nárok stěžovatele na vrácení daru. Skutečnost, že stěžovatel uspěl se svou žalobou na ochranu osobnosti, sama o sobě nemůže vést k závěru, že byly naplněny důvody pro vrácení daru. Nelze totiž vyloučit, že kdyby žalovaný proti stěžovateli podal také žalobu na ochranu osobnosti, mohl by s ní být vzhledem k intenzitě výroků stěžovatele také úspěšný. Za této situace tedy obvodní soud neshledal jednání žalovaného natolik intenzivním, aby hrubě porušilo dobré mravy a odůvodnilo tak vrácení daru.

4. K odvolání stěžovatele pak městský soud rozsudek obvodního soudu v meritu věci potvrdil, změnil jej pouze v nákladovém výroku a konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v y, z čehož dovozuje též porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle y. Stěžovatel má totiž za to, že obecné soudy dostatečně nevzaly v potaz jeho argumentaci výše citovaným rozsudkem městského soudu sp. zn. , a dospěly tak k nesprávnému právnímu názoru. Na základě těchto tvrzení stěžovatel uzavírá, že řízení před obecnými soudy bylo nespravedlivé a napadená rozhodnutí obecných soudů by proto měla být zrušena.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.

8. Předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v civilním soudním řízení. Stěžovatel v něm neuspěl se svou žalobou, kterou se domáhal vrácení daru po svém synovi, neboť měl za to, že tento se vůči němu dopustil jednání hrubě odporujícího dobrým mravům. Jeho námitky však směřují pouze proti výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která více než přesvědčivě reagují na námitky a tvrzení stěžovatele. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ostatně ani nevznesl žádný ústavněprávně relevantní argument. Pohybuje se tedy jen v rovině podústavního práva. Jeho argumentace proto nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.

9. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu