Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3641/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Hotel Paulíny, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Horáčkova 1096/2, zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1511/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, č. j. -403, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Městské části Praha 4 jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka (právní nástupkyně Dr. Viliama Paulíny) se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala proti Městské části Praha 4 (dále jen "vedlejší účastnice") jakožto dřívější pronajímatelce zaplacení částky 8 636 580 Kč s příslušenstvím jako protihodnotu toho, o co se v důsledku odsouhlasených a uskutečněných změn zvýšila hodnota předmětu nájmu - nemovitosti č. p. X1, pozemků parc. č. X2 a X3 a části pozemku parc. č. X4, vše v kat. území Krč (dále jen "předmět nájmu").

Obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2015, č. j. -256, zamítl žalobu v plném rozsahu a rozhodl o nákladech řízení; dospěl k závěru, že stěžovatelce při ukončení nájmu nevznikl nárok na zaplacení toho, o co se v důsledku změn zvýšila hodnota předmětu nájmu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, č. j. -355, potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný a rozhodl o nákladech řízení; dospěl k závěru, že dodatek č. 5 smlouvy o nájmu, na základě kterého se měla stát stěžovatelka namísto Dr. Viliama Paulíny nájemnicí předmětu nájmu, je neplatný, a tudíž není stěžovatelka aktivně legitimovaná k podání žaloby.

Stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 9. 2017, č. j. -403. Podle dovolacího soudu stěžovatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle a 3 ve spojení s Namítané vady řízení nezakládají přípustnost dovolání, stěžovatelka v dovolání uplatnila (zakázané) skutkové novoty a brojila proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů. Některé námitky uplatnila stěžovatelka poprvé až v dovolání, a proto se s nimi logicky nemohl odvolací soud vypořádat.

Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 22. 11. 2017 a navrhuje jeho zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zejména namítá, že v dovolání stěžovatelka uplatnila řádný dovolací důvod, a proto nemůže obstát závěr Nejvyššího soudu o existenci vady podaného dovolání, pro kterou nelze v řízení pokračovat. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na "ryzí námitku směřující k právnímu posouzení věci, zejména v otázce platnosti dodatku č. 5 ze dne 22. 6. 2007 ke Smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 8. 1992." A dále stěžovatelka cituje příslušnou část dovolání týkající se uvedené námitky. Závěr Nejvyššího soudu lze pro výše uvedené považovat za exces, v jehož důsledku bylo stěžovatelce odepřeno právo na soudní ochranu.

Nejvyšší soud se vyjádřil k ústavní stížnosti toliko odkazem na odůvodnění napadeného usnesení a vedlejší účastnice se nevyjádřila.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "); rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona. Ústavní soud si vyžádal spis k posuzované věci a po jeho prostudování dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Podstatná je v posuzované věci skutečnost, že stěžovatelka v dovolání neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle a 3 , což je však jeho obligatorní náležitostí. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na spravedlivý proces podle y a Úmluvy, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Nejvyšší soud je vrcholnou institucí obecné justice a jistě není smyslem jeho existence, aby působil jako "prostá" další instance, jeho úkolem je zejména sjednocování judikatury obecných soudů a řešení zásadních právních otázek hmotného nebo procesního práva. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda existují předpoklady přípustnosti dovolání a zda je ve věci dán způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Je povinností stěžovatelky, aby v dovolání uvedla jeho nezbytné náležitosti - mj. výslovně označila část právního posouzení v rozhodnutí odvolacího soudu, kterou považuje za nesprávnou, a k tomu snesla odpovídající argumentaci, v čem nesprávnost spatřuje.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na část dovolání, v níž namítala nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že odvolací soud ignoroval existenci tzv. doložky o splnění podmínek podle a ve které rovněž namítala procesní vady odvolacího řízení, jejichž důsledkem jsou chybná skutková zjištění. K tomu lze pro stručnost uvést, že k námitce vady řízení lze v dovolacím řízení přihlédnout jen v případě přípustnosti dovolání. Námitku týkající se existence doložky o splnění podmínek uplatnila stěžovatelka až v dovolání, byť byla odvolacím soudem poučena o možném jiném právním názoru, a mohla tedy uvést argumentaci již před odvolacím soudem. Jde tedy z hlediska dovolacího řízení o námitku opožděnou, navíc skutkovou, a tedy nepřípustnou, jak přesvědčivě vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí.

Postupem Nejvyššího soudu nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle d a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu