Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4046/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti K-T-V Domeana a. s. se sídlem v Brně, Příkop 834/8, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Horkým, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. -52, Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2015, č. j. -15, a Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2014, č. j. -8, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Bc. Moniky Janotkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně usnesením ze dne 16. 10. 2014, č. j. -8, zastavil řízení o stěžovatelčině žalobě (výrok I.), jíž se domáhala proti původnímu žalovanému V. J. zaplacení částky 21 851,92 Kč s příslušenstvím, rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o tom, že se stěžovatelce nevrací soudní poplatek (výrok III.). Stěžovatelka se domáhala zaplacení dlužného nájemného a úhrad spojených s nájmem za období prosinec 2013 - květen 2014. Důvodem pro zastavení řízení byla skutečnost, že původnímu žalovanému bylo povoleno oddlužení usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2012, č. j. -8.

Krajský soud usnesením ze dne 21. 1. 2015, č. j. -15, potvrdil usnesení městského soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2017, č. j. -52, odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, neboť v meritu věci jde o bagatelní částku do 50 000 Kč. V průběhu dovolacího řízení původní žalovaný zemřel a na jeho místo nastoupila vedlejší účastnice.

Proti usnesením Nejvyššího soudu, krajského soudu a městského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 21. 12. 2017 a navrhuje jejich zrušení; namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces podle a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka zejména nesouhlasí se závěry nalézacího a odvolacího soudu, namítá, že neměla možnost uplatnit žalované pohledávky v rámci insolvenčního řízení, neboť vznikly až po zjištění úpadku původního žalovaného a povolení oddlužení. Nejvyššímu soudu vytýká, že nesprávně odmítl dovolání pro nepřípustnost, neboť v posuzované věci je dána zákonná výjimka z nepřípustnosti u bagatelních sporů - jde o spor vyplývající ze spotřebitelského vztahu.

Nejvyšší soud k ústavní stížnosti uvedl, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky ohledně naplnění jedné ze zákonných výjimek nepřípustnosti dovolání podle Napadené usnesení dovolacího soudu je v souladu s jeho rozhodovací praxí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. ), podle které nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy; nelze rovněž přehlédnout, že ochrany se v tomto případě nedovolával spotřebitel, nýbrž podnikatel. Krajský soud i městský soud shodně pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.

V replice stěžovatelka setrvala na názoru, že v dané věci jde o spor vyplývající ze spotřebitelské smlouvy. nerozlišuje, kdo má být dovolatelem, aby mohla být naplněna zákonná výjimka; v opačném případě by byla porušena rovnost stran řízení.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je v části opožděná podle ve spojení s 72 odst. 3 téhož zákona; ve zbytku je zjevně neopodstatněná podle téhož zákona. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán jen tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

V posuzované věci jde o spor, jehož předmětem byla celková částka 21 851,92 Kč - a jde tedy o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002,

sp. zn.

, ze dne 30. 8. 2001,

sp. zn.

, nebo ze dne 4. 4. 2007,

sp. zn.

, aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014,

sp. zn.

).

Stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné s odůvodněním, že v meritu věci jde o bagatelní částku. Stěžovatelka namítá, že spor vyplývá ze spotřebitelské smlouvy, a proto se měla aplikovat výjimka z nepřípustnosti dovolání. Ustanovení stanoví, že dovolání není přípustné, byla-li předmětem sporu částka nepřevyšující 50 000 Kč, nevyplývá-li mj. ze spotřebitelského vztahu. Tato právní úprava směřuje k posílení postavení spotřebitele jakožto "slabší strany" právního vztahu vůči podnikateli. Smyslem rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury a řešení otázek hmotného a procesního práva, které doposud řešeny nebyly, popř. je-li nutné judikatorní závěry sjednotit či změnit. Takovou otázkou však rozhodně není bagatelní spor o zaplacení dlužného nájemného, bylo-li řízení zastaveno z důvodu překážky souběžně běžícího insolvenčního řízení, a to navíc v situaci, kdy dovolání podala stěžovatelka jakožto podnikatel (silnější strana smluvního vztahu). V kontextu uvedené právní úpravy lze proto souhlasit s argumentací Nejvyššího soudu, že v posuzované věci nejde o spotřebitelský spor ve smyslu , a proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat exces zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné z důvodu kogentní právní úpravy a , nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení, a proto se na část ústavní stížnosti směřující proti usnesením krajského soudu a městského soudu nevztáhne . Ústavní stížnosti v části směřující vůči usnesením nalézacího a odvolacího soudu je tak opožděná, neboť před jejím podáním nebylo nutné vyčerpat mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání a napadená usnesení byla stěžovatelce doručena již v roce 2014 a 2015, zatímco ústavní stížnost byla podána až 21. 12. 2017.

Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle a jako částečně opožděnou a částečně jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu