Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3154/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti CASH ENGINEERING, s. r. o., se sídlem Brtnická 2853/11, Jihlava, IČ: 28358066, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. -14 ze dne 19. 11. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -26 ze dne 11. 8. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo dle d (dále jen " ").

Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí vzešla z řízení o exekučním návrhu stěžovatelky, jímž se vůči povinné, společnosti Kochinterier, s. r. o., domáhala nuceného uspokojení svých pohledávek, vyplývajících z rozhodčího nálezu č. j. RozŘ 05/2013, vydaného rozhodcem Mgr. Petrou Thiel dne 24. 4. 2013. V souladu s exekučním titulem byla povinná zaplatit stěžovatelce částku 29 872 Kč s příslušnými úroky z prodlení, smluvní pokutu ve výši 29 775 Kč, částku 3 097,60 Kč představující náklady na zpracování předžalobní výzvy k plnění a v neposlední řadě náklady rozhodčího řízení ve výši 26 668,70 Kč.

Usnesením č. j. 123 EX 880/13-5 ze dne 2. 5. 2013 soudní exekutor Mgr. Libor Cink, Exekutorský úřad Břeclav, uvedený exekuční návrh zamítl, a to na základě pokynu Okresního soudu Plzeň - město (dále též "okresní soud") č. j. -17 ze dne 3. 7. 2013.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále též "krajský soud") usnesením č. j. -14 ze dne 19. 11. 2013 rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Odvolací soud přisvědčil názoru okresního soudu, že předložený exekuční titul není vykonatelný, neboť nedošlo, ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též " "), k jeho řádnému a účinnému doručení povinné společnosti do její datové schránky. Rozhodce namísto toho exekuční titul zaslal opatrovníkovi, kterého v průběhu řízení povinné ustanovil z důvodu, že se mu nepodařilo doručit usnesení ze dne 12. 3. 2013, jímž byla povinná vyzvána k vyjádření k rozhodčí žalobě. Podle krajského soudu však v dané věci podmínky pro ustanovení opatrovníka nebyly splněny, jelikož rozhodce zmiňované usnesení povinné nedoručil do její, v té době již zřízené, aktivní datové schránky.

V souladu s poučením, které krajský soud připojil na závěr svého rozhodnutí, se stěžovatelka následně obrátila s dovoláním na Nejvyšší soud, který je ovšem usnesením č. j. -26 ze dne 11. 8. 2016 odmítl. V odůvodnění konstatoval, že dovolání je nepřípustné, neboť směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [ ].

Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení nespokojila. V ústavní stížnosti se předně ohradila proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsouc na rozdíl od něj přesvědčena, že její dovolání bylo přípustné. Předmětem exekučního řízení bylo totiž peněžité plnění v celkové částce 59 647 Kč, sestávající z jistiny 29 872 Kč a smluvní pokuty ve výši 29 775 Kč, která není příslušenstvím pohledávky ve smyslu 121 odst. 3 , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (obdobně , , ve znění účinném od 1. 1. 2014). Dále se předmětem řízení podle stěžovatelky staly rovněž náklady rozhodčího řízení ve výši 26 668,70 Kč. V souhrnu bylo tedy exekuční řízení vedeno ohledně částky převyšující zákonem stanovený majetkový cenzus pro přípustnost dovolání.

Ve zbývající části stížnostního návrhu stěžovatelka brojila proti závěrům okresního a krajského soudu, podle nichž předložený exekuční titul není vykonatelný. Stěžovatelka zastávala opačný názor, přičemž svoji argumentaci soustředila zejména na otázku subsidiární aplikace v rozhodčím řízení, resp. povinnosti (možnostem) rozhodce doručovat písemnosti v rámci rozhodčího řízení prostřednictvím datových schránek.

K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Nejvyšší soud, který uvedl, že při rozhodování o (ne)přípustnosti dovolání vycházel z obsahu dovolání ze dne 13. 1. 2014, sepsaného tehdejším právním zástupcem stěžovatelky, z něhož je zřejmé, že tato se domáhala změny usnesení odvolacího soudu ve vztahu k pohledávce ve výši 29 872 Kč, nákladům nalézacího řízení a nákladům exekučního řízení (viz bod III. a zejména bod V. dovolání).

Krajský soud vyslovil mínění, že ústavní práva stěžovatelky v daném řízení porušena nebyla. V podrobnostech pak poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Stěžovatelka v replice setrvala na stanoviscích vyslovených dříve v ústavní stížnosti.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností, shledal, že tato je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, neopodstatněná.

Po prostudování obsahu dovolání, které bylo součástí vyžádaného spisového materiálu, se Ústavní soud ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího soudu, že stěžovatelka uplatnila nepřípustné dovolání ve smyslu Pozornosti Ústavního soudu, stejně jako před ním Nejvyššího soudu, totiž neuniklo, že dovoláním stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu pouze v části, ve které bylo rozhodováno o pohledávce ve výši 29 872 Kč, nákladech nalézacího řízení a nákladech exekučního řízení. Jinými slovy, stěžovatelka zcela jednoznačným a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem omezila předmět dovolání na výrok týkající se jistiny, jejíž výše přípustnost dovolání skutečně založit nemohla. Tento aspekt věci přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela pominula. Pokud jde o náklady rozhodčího řízení, tyto do předmětu řízení, navzdory odlišným úvahám stěžovatelky, není možné zahrnovat, neboť se jedná o příslušenství pohledávky (k tomu srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 15. 6. 2011, či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 16. 6. 2014), k němuž se dle ustanovení nepřihlíží. Ústavní soud uzavírá, že za dané situace byl postup Nejvyššího soudu, který odmítl podané dovolání, plně v souladu se zákonem a z ústavně právního hlediska mu nelze nic vytknout.

Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a předloženou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. -26 ze dne 11. 8. 2016, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Ve zbylém rozsahu Ústavní soud návrh posoudil jako nepřípustný.

Ustanovení vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ).

V citovaném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález

sp. zn.

ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Současně platí, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel zákonem stanovené prostředky na ochranu svých práv uplatnil efektivně.

V posuzované věci k naplnění dané podmínky zjevně nedošlo, jestliže dovolání stěžovatelky muselo být odmítnuto jako objektivně nepřípustné. Stalo se tak výlučně v důsledku toho, že stěžovatelka bez zjevného důvodu nevyčerpala celý předmět možného dovolacího přezkumu, když v dovolání nenapadla výrok odvolacího soudu v části vážící se ke smluvní pokutě. Nastalou situaci přitom nelze identifikovat s odmítnutím dovolání jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, v jehož důsledku by ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu začala stěžovatelce plynout nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti ( ). Stěžovatelka svým postupem dovolacímu soudu projednání dovolání ani neumožnila.

S přihlédnutím k výše řečenému Ústavní soud stížnostní návrh směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. -14 ze dne 19. 11. 2013 odmítl dle pro nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu