Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 337/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Kamily Bernatové, zastoupené JUDr. et Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. listopadu 2017 č. j. -147, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a 1) EOS Investment Česká republika, s. r. o., sídlem Novodvorská 994/138, Praha 4 - Braník a 2) Petra Bernata, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 4. 2017 č. j. -93 byla žalovaným Kamile Bernatové (dále jen "stěžovatelka") a Petru Bernatovi (dále jen "druhý vedlejší účastník") uložena povinnost zaplatit žalobci (dále jen "první vedlejší účastník") společně a nerozdílně částku 342 548 Kč s příslušným úrokem z prodlení a náklady řízení do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. V řízení šlo o regresní nárok procesního nástupce České kanceláře pojistitelů, který byl uplatněn poté, co druhý vedlejší účastník (bývalý manžel stěžovatelky) způsobil vozidlem materiální a imateriální škodu. Soud vyvodil z tvrzení stěžovatelky, že škodící vozidlo bylo v době předmětné dopravní nehody součástí společného jmění stěžovatelky a druhého vedlejšího účastníka, kteří tak byli dle a , (dále jen " ") jeho provozovateli a podle věty druhé odpovídají za škodu. Proto žalobě na náhradu škody vyhověl vůči oběma žalovaným a procesně úspěšnému žalobci přiznal účelně vynaložené náklady spojené se zastupováním advokátem.

3. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudkem označeným v záhlaví rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu proti stěžovatelce zamítl s tím, že ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníku zůstává toto rozhodnutí nedotčeno (I. výrok), napadeným II. výrokem rozhodl, že první vedlejší účastnice a stěžovatelka nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a III. výrokem rozhodl o nákladech státu. Aplikaci , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), odůvodnil především zjištěním, že stěžovatelka uzavřela ke škodícímu vozidlu pojistnou smlouvu, v níž se označila jako vlastník a držitel vozu, čímž u první vedlejší účastnice a jejího právního předchůdce vyvolala důvodné přesvědčení, že je buď vlastníkem, nebo provozovatelem předmětného vozidla, a proto i pasivně legitimovaným účastníkem řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka nesouhlasí s II. výrokem rozsudku krajského soudu, kterým jí jako procesně úspěšné straně sporu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Tvrdí, že v řízení opakovaně uváděla, že není vlastníkem ani provozovatelem předmětného vozidla, takže bylo první vedlejší účastnici minimálně od podání odporu zřejmé, v čem spočívá její procesní obrana. Mohl tak vzít žalobu vůči ní zpět. Neučinil-li tak, nemůže to jít k její tíži. Nadto v odůvodnění rozsudku krajského soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce chybí vyvažování zjevné nespravedlnosti. V něm uvedený důvod dle jejího názoru nekoresponduje s žádným z demonstrativních důvodů pro neposkytnutí náhrady nákladů uvedených v judikatuře Nejvyššího soudu, a stejně tak ani odůvodnění procesního rozhodnutí o nákladech řízení nesplňuje požadavky stanovené Nejvyšším soudem. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014 sp. zn. , ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. , ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. a ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. .

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( , a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)].

7. Uvedené platí o to více pro rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení, neboť z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení. Spor o náklady řízení totiž zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012

sp. zn.

(N 173/67 SbNU 111)]. Problematika náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014

sp. zn.

(N 118/73 SbNU 821)].

8. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž musí vážit, zda tu neexistují další okolnosti, které mají podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004

sp. zn.

(N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012

sp. zn.

(N 3/64 SbNU 29)].

9. Právě v nyní posuzované věci krajský soud takové okolnosti zvažoval, konkrétně informaci o tom, že stěžovatelka uzavřela pojistnou smlouvu ke škodícímu vozidlu, která měla vyvolat u žalobce i jeho právního předchůdce důvodné přesvědčení, že stěžovatelka je buď vlastníkem, nebo provozovatelem škodícího vozidla a tudíž i pasivně legitimovaným účastníkem sporu. Namítá-li stěžovatelka v této souvislosti, že od počátku řízení tvrdila, že není vlastníkem ani provozovatelem tohoto vozidla, lze přisvědčit krajskému soudu, že až v průběhu řízení, po provedení obsáhlejšího dokazování, bylo postaveno najisto, že stěžovatelka nebyla k datu nehody provozovatelem předmětného vozu. Žalobce a poté i okresní soud však důvodně vycházeli ze zjištění, že stěžovatelka vozidlo pojistila a v pojistné smlouvě se označila za jeho vlastníka a držitele. Tomu pak odpovídala i její tvrzení před okresním soudem, byť šlo o tvrzení neurčitá. Dospěl-li krajský soud na tomto základě k závěru, že je namístě použít moderační právo, z ústavního hlediska nelze jeho postupu cokoli vytknout.

10. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud nedostatečně odůvodnil aplikaci , odůvodnění příslušné pasáže jeho rozsudku svědčí o opaku a není ani v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na niž je v ústavní stížnosti odkazováno.

11. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným výrokem rozsudku krajského soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Postupoval proto podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu