Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1841/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Městské nemocnice následné péče, sídlem K Moravině 343/6, Praha 9 - Vysočany, zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Gutova 3297/4, Praha 10 - Strašnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2018 č. j. -53 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2018 č. j. -89, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Oblastního inspektorátu práce pro hlavní město Prahu, sídlem Kladenská 103/105, Praha 6 - Vokovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 5. 2018, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle d (dále jen ""), jakož i principů uvedených v , a a 3y (dále jen "").

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 2. 2018 č. j. -89 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka. Tento zásah měl spočívat v kontrolních zjištěních uvedených v dodatku k protokolu o kontrole ze dne 1. 12. 2015 č. j. 16937/3.50/15-3, vydaném vedlejším účastníkem dne 18. 2. 2016 pod č. j. 16937/3.50/15-5, podle něhož se stěžovatelka dopustila v případě jedné své zaměstnankyně porušení a 2 , , ve znění pozdějších předpisů. Za odpracované hodiny práce přesčas jí totiž neměla poskytnout ani část platového tarifu, osobního a zvláštního příplatku a příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí, ani náhradní volno. O námitkách stěžovatelky proti uvedenému dodatku k protokolu o kontrole rozhodl vedoucí oddělení 3.50 vedlejšího účastníka rozhodnutím ze dne 4. 4. 2016 č. j. 16937/3.50/15-6 tak, že jim nevyhovuje.

3. Důvodem zamítnutí žaloby byla skutečnost, že napadeným kontrolním zjištěním nemohla být stěžovatelka nijak zkrácena na svých veřejných subjektivních právech. Jde toliko o souhrn skutkových zjištění učiněných vedlejším účastníkem při kontrole provedené u stěžovatelky, která se týkají jednání stěžovatelky ve vztahu k jedné z jejích zaměstnankyň, spolu s konstatováním o porušení konkrétní povinnosti stanovené zákonem, jehož se měla stěžovatelka zjištěným jednáním dopustit. Do práv stěžovatelky jako kontrolovaného subjektu by mohlo být zasaženo až v souvislosti s navazujícím řízením, typicky ve správním řízení o správním deliktu.

4. S tímto hodnocením se ztotožnil také Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 20. 4. 2018 č. j. -53 zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku. Závěr o tom, že samotná kontrolní zjištění ještě nezasahují do veřejných subjektivních práv kontrolovaného subjektu, shledal v souladu s jeho ustálenou rozhodovací činností (například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017 č. j. -31). Soudní přezkum by byl připuštěn jen v případech, kdy by bylo kontrolním protokolem kontrolované osobě přímo uloženo i konkrétní opatření k nápravě, respektive by jí byla v rámci protokolu přímo uložena povinnost, přičemž oprávnění k uložení takové povinnosti by vyplývalo v souvislosti s prováděním kontroly pro kontrolní orgán ze zvláštního právního předpisu. O takovýto případ však ve věci stěžovatelky nešlo. Pochybení nemožno spatřovat ani v odkazu městského soudu na rozsudky Nejvyššího správního soudu, které v době podání žaloby ještě nebyly vydány. Použití v nich uvedeného právního názoru neznamená nepřípustnou zpětnou účinnost, neboť soudy z povahy svého poslání právo nevytváří, ale nalézají.

III.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka nesouhlasí s výše uvedeným právním závěrem správních soudů, podle něhož jako kontrolovaná osoba nemůže u soudu brojit proti kontrolnímu protokolu, nebyla-li jí v něm uložena nějaká povinnost. Má za to, že již ze samotného kontrolního zjištění jí vyplývá povinnost k nápravě zjištěného porušení a 2 . Správní soudy důsledně nerozlišily účinky kontrolních závěrů vyplývajících z kontrolního protokolu v případech, kdy kontrolovanou osobou je soukromá osoba a kdy kontrolovanou osobou je veřejnoprávní subjekt. Veřejnoprávní subjekty jsou totiž ze zákona součástí systému, který nejméně jednou ročně prověřuje, zda bylo reagováno na kontrolní zjištění kontrolních orgánů. To znamená, že v případech, kdy je kontrolovanou osobou osoba soukromá, dochází k zásahu do práv a povinností kontrolovaného subjektu zpravidla až v případném navazujícím sankčním řízení, avšak v případech, kdy kontrolovanou osobou je veřejnoprávní subjekt, dochází k uvedenému zásahu již doručením rozhodnutí o námitkách, které směřovaly proti konkrétním kontrolním zjištěním a kterým byl konkrétní postup kontrolované osoby označen za nezákonný.

6. Za ústavně nepřípustnou libovůli považuje stěžovatelka skutečnost, že se vedlejší účastník odmítl zabývat řadou jejích námitek s poukazem na to, že jsou řešitelné v rámci jiného - v rozhodnutí však nespecifikovaného - právního prostředku nápravy. Vedlejší účastník přitom žádné takovéto řízení nezahájil a v současnosti je s ohledem na uplynutí zákonné jednoroční prekluzivní lhůty podle , o inspekci práce, ve znění , ani zahájit nemůže. Správní soud měl bezprostředně před vydáním kasační stížností napadeného rozsudku ověřit, zda nějaké navazující správní řízení bylo skutečně zahájeno a pokud se tak nestalo, byl povinen správní žalobu meritorně projednat.

7. Ve zbylé části ústavní stížnosti stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu, který odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu vydaný teprve v průběhu řízení, jenž jí v době podání žaloby nemohl být znám. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku vyplývá i z toho, že se správní soudy nevypořádaly s částí argumentace uplatněné v žalobě. Stěžovatelka nerozumí, z jakého důvodu se nemůže v případě, že se žalobou domáhá určení nezákonnosti zásahu, domáhat eventuálním návrhem výroku zakazujícího nebo přikazujícího.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pokud jde o podmínku povinného zastoupení advokátem ( až 31 ), plná moc k zastupování stěžovatelky neodpovídá požadavkům . Je tomu tak z toho důvodu, že speciální plnou moc k zastupování před Ústavním soudem nelze udělit před tím, než nastal tvrzený zásah do základních práv a svobod, tedy v tomto případě než byl vydán napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu [usnesení ze dne 22. 10. 2001

sp. zn.

(U 39/24 SbNU 557)]. Ústavní soud přesto nevyzýval stěžovatelku k odstranění této vady, neboť - jak bude uvedeno dále - ani její odstranění by nemohlo nic změnit na výsledku tohoto řízení.

V.

Vlastní posouzení

9. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími i dalšími přílohami ústavní stížnosti, načež zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d)y, a násl. ] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

11. Stěžovatelka se žalobou podle domáhala určení nezákonnosti kontrolního zjištění, obsaženého v dodatku k protokolu o kontrole, vydaném podle , o kontrole (kontrolní řád). Její žaloba však byla zamítnuta z důvodu, že se samotným kontrolním zjištěním obsaženým v protokolu o kontrole podle kontrolního řádu, respektive v jeho dodatku, není spojen zásah do jejích veřejných subjektivních práv. Lze přisvědčit hodnocení správních soudů, že v případě kontrolního zjištění jde pouze o shrnutí skutkových zjištění učiněných kontrolním orgánem (v tomto případě vedlejším účastníkem), které samotné nemá dopady do práv a povinností kontrolovaného subjektu (srovnej usnesení ze dne 22. 11. 2016

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr přitom platí bez ohledu na to, zda je kontrolovaný subjekt osobou práva veřejného nebo soukromého. Skutečnost, že v budoucnu bude v rámci nové kontroly posuzováno i to, zda trvají nedostatky zjištěné při kontrole v minulosti, žádný rozdíl mezi postavením kontrolovaných subjektů, který by byl pro danou věc relevantní, nezakládá. Lze jen dodat, že kontrolní zjištění může být podkladem pro rozhodnutí ve správním řízení, kde bude o právech a povinnostech kontrolovaného subjektu rozhodováno, žádné takovéto rozhodnutí však napadeno nebylo a podle ústavní stížnosti ani vydáno být nemělo.

12. Za této situace nelze z ústavního hlediska nic vytknout závěrům správních soudů, podle nichž napadené kontrolní zjištění nemohlo mít za následek nezákonný zásah do veřejných subjektivních práv stěžovatelky. Odůvodnění napadených rozsudků v tomto ohledu odpovídá obecně akceptovatelným metodám výkladu práva a nelze mu vytknout svévoli ani jakýkoli jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat porušení základního práva na soudní ochranu podle y. Tento závěr lze vztáhnout i k dalším námitkám stěžovatelky, s nimiž se navíc v potřebné míře vypořádaly již správní soudy, přičemž v podrobnostech lze odkázat právě na odůvodnění napadených rozsudků.

13. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu