Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2670/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti FINEWOOD LIMITED, sídlem 8 Arlington Close, Yeovil, Somerset, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2017 č. j. -424 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2016 č. j. -378, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti The Royal Bank of Scotland N. V., sídlem Gustav Mahlerlaan 10, Amsterdam, Nizozemské království, zastoupené Mgr. Milošem Felgrem, advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v d (dále jen " ") a právo vlastnit majetek zaručené v y.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 9. 2015 č. j. -277, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 1. 2016 č. j. -323 bylo vyhověno žalobě stěžovatelky a vedlejší účastnici uloženo stěžovatelce zaplatit částku 3 000 000 CHF s příslušenstvím. Vedlejší účastnici byla rovněž uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 1 552 478 Kč. Obvodní soud podle odůvodnění dospěl k závěru, že vedlejší účastnice je podle , , ve znění platném do 31. 12. 2013, odpovědna za škodu, která stěžovatelce vznikla převodem jejích finančních prostředků z právního hlediska existujícího účtu vedeného v korunách českých na neexistující účet, který měl být veden ve švýcarských francích. Obvodní soud se v odůvodnění dále vypořádal s námitkou promlčení, když dospěl k závěru, že informace o neexistenci účtu mohly být stěžovatelce známy nejdříve dne 14. 11. 2005, kdy jí byl poprvé umožněn přístup do trestního spisu. Podle , obchodní zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), činila promlčecí lhůta čtyři roky. Byla-li žaloba podána v roce 2008, nemohlo dojít k promlčení práva uplatněného stěžovatelkou.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Uvedla, že obvodní soud nerespektoval závazný právní názor Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") o počátku běhu promlčecí lhůty, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a že nesprávně posoudil vliv zákonných povinností správce konkurzní podstaty podle , o konkurzu a vyrovnání, ve znění do 31. 12. 2007, na počátek běhu promlčecí lhůty. Vedlejší účastnice rovněž nesouhlasila se závěry, že uvedené skutečnosti začala tvrdit až na jednáních konaných dne 10. 6. 2015 a 16. 9. 2015. Z odvolání dále vyplývala námitka porušení principu volného hodnocení důkazů, absence provedení navržených důkazů, absence hodnocení provedených důkazů a nesprávné hodnocení důkazů. Rozsudkem městského soudu ze dne 29. 6. 2016 č. j. -378 byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že žaloba stěžovatelky se zamítá. Stěžovatelce byla dále uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 3 323 110,60 Kč. Městský soud v odůvodnění uvedl, že nesouhlasí se závěrem obvodního soudu o neprokázání naplnění předpokladů pro vyhovění námitce promlčení. Dospěl k závěru, že správce konkurzní podstaty disponoval všemi významnými informacemi nejpozději dne 22. 5. 2001, nikoliv tedy až v roce 2005, jak dovodil obvodní soud. Byla-li žaloba podána v roce 2008, bylo uplatnění námitky promlčení důvodné. Městský soud rovněž neshledal rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy.

4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Uvedla, že rozsudek městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení v otázkách počátku běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty podle § 398 obchodního zákoníku, uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy a povinností odvolacího soudu seznámit účastníky s odlišnými skutkovými zjištěními a závěry. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 č. j. -424 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že závěrům městského soudu o možnosti dozvědět se o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, nejpozději dne 22. 5. 2001, nelze nic vyknout. Jiné důvody podaného dovolání Nejvyšší soud s odkazem na , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neshledal přípustnými.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud před vydáním napadeného rozsudku provedl pouze důkazy navržené vedlejší účastnicí, z nichž vyvodil pro své rozhodnutí skutkový závěr o možné vědomosti poškozeného o osobě odpovědné za škodu. Jeho postupu dále vytýká, že z části skutkových zjištění učinil jiné skutkové závěry než obvodní soud, aniž by zopakoval dokazování a rovněž že část skutkových zjištění obvodního soudu pominul. Stěžovatelka dále uvádí, že došlo-li k dokazování, resp. opakování některých důkazů městským soudem, měl po skončení dokazování účastníky seznámit s tím, jak bude dál postupovat, a dát jim prostor, aby se k provedeným důkazům vyjádřili. Opačným postupem podle stěžovatelky došlo k porušení principu dvojinstančnosti a předvídatelnosti soudního rozhodnutí.

6. Stěžovatelka v další části ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, že v podaném dovolání uplatňovala jiné než přípustné důvody. Tvrdí, že tyto závěry jsou v rozporu s dřívější rozhodovací praxí Ústavního soudu, vyjádřenou např. v nálezu ze dne 29. 2. 2017

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

7. Závěrečná část ústavní stížnosti se soustředí na tvrzení stěžovatelky, že v nyní posuzované věci došlo k odepření jejího práva být slyšena, zejména jde-li o posouzení, zda uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy, resp. přímo posouzení otázky, zda bylo její právo promlčeno. Uvádí, že kdyby byla seznámena s předběžným právním názorem odvolacího soudu a byl-li by jí dán prostor pro uplatnění procesních práv, nepochybně by to mělo vliv na řešení otázky určení počátku běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty. V této souvislosti stěžovatelka zopakovala skutkovou argumentaci a vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu a městského soudu o promlčení svého práva. Jako stěžejní formuluje otázku, do jaké míry jednání vedlejší účastnice ovlivnilo možnost právní předchůdkyně stěžovatelky dozvědět se o odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle odst. l y je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy soudů ( y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo když porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

11. První část argumentace stěžovatelky se soustředí na naplnění předpokladů nastoupení účinků promlčení uplatněného práva. Jak již k nyní posuzované věci uvedly obecné soudy, dochází podle § 398 obchodního zákoníku k promlčení práva stěžovatelky uplynutím promlčecí lhůty se subjektivně určeným počátkem, či s objektivně určeným počátkem. U práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, přičemž končí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Vzhledem k tomu, že délka tzv. subjektivní promlčecí lhůty nebyla explicitně upravena, činí podle § 397 obchodního zákoníku čtyři roky. Zásadní otázkou, na níž je postaveno rozhodnutí městského soudu i Nejvyššího soudu, tak je, kterým okamžikem počala běžet tato promlčecí lhůta. Vzhledem k tomu, že jde o aplikaci podústavního práva a řešení této otázky nedosahuje ústavního rozměru, není Ústavní soud oprávněn do jejího řešení jakkoliv zasahovat, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Z tohoto důvodu se Ústavní soud rovněž nemohl zabývat jakýmikoliv skutkovými tvrzeními stěžovatelky o počátku běhu promlčecí lhůty či rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, resp. hodnocením provedených důkazů.

12. Ústavního rozměru by mohla nabýt argumentace stěžovatelky, jde-li o tvrzení porušení základních procesních práv, zejména být slyšen a vyjádřit se, principu legitimního očekávání, resp. předvídatelnosti soudního rozhodnutí, zákazu opomenutí ve vztahu k dokazování apod.

13. Tvrdí-li stěžovatelka, že městský soud postavil své závěry na důkazech navržených vedlejší účastnicí, nelze v jeho postupu shledat žádné nedostatky. Podle totiž platí, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z odůvodnění napadeného rozsudku (č. l. 9) rovněž vyplývá, že městský soud se s důkazními návrhy účastníků vypořádal.

14. K tvrzení stěžovatelky, že městský soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než obvodní soud, aniž by zopakoval dokazování, resp. že část skutkových zjištění obvodního soudu městský soud pominul, Ústavní soud uvádí, že ani v tomto postupu nelze spatřovat žádná pochybení. Podle platí, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, proto není pochybením městského soudu, jestliže některá skutková zjištění obvodního soudu nevzal za svá. Podle odst. 2 citovaného ustanovení dále platí, že odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, přičemž dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. V nyní posuzované věci však nelze dovodit, že by městský soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním na základě důkazů provedených obvodním soudem. Z odůvodnění napadeného rozsudku (zejména č. l. 9 a 10) naopak vyplývá, že městský soud si nutnosti zopakování dokazování pro odlišná skutková zjištění byl vědom a sám prováděl dokazování, na jehož výsledcích spočívají závěry rozdílné od závěrů obvodního soudu. To platí i pro stěžovatelkou uváděný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy.

15. K tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí městského soudu je pro ni překvapivé a neměla možnost se vyjádřit k dokazování a závěrům, které městský soud učinil, Ústavní soud uvádí, že dokazování probíhalo zásadně na nařízených jednáních, jichž se stěžovatelka nebo její právní zástupce mohli účastnit a efektivně na probíhající dokazování reagovat. Jde-li o závěry, kterým okamžikem začala běžet tzv. subjektivní promlčecí lhůta, již z odůvodnění rozsudku obvodního soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. -277 vyplývá, že správce konkurzní podstaty disponoval právně významnými informacemi ke dni 22. 5. 2001 a sama stěžovatelka se k tomuto zjištění vyjadřovala. Závěr městského soudu o počátku běhu promlčecí lhůty právě k tomuto datu, tak pro stěžovatelku nemohl být překvapivý ani nepředvídatelný, neboť jako tvrzení vedlejší účastnice byl uplatněn již v prvostupňovém řízení a stěžovatelka s ním byla řádně seznámena.

16. Ústavní soud závěrem uvádí, že se nemohl ztotožnit ani s tvrzením stěžovatelky o pochybeních Nejvyššího soudu. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že stěžovatelka uplatňovala i jiné důvody než dovolené ustanovením

17. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu ani městského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu