Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1663/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD., sídlem 85 Great Portland Street, Londýn W1W 7LT, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného Mgr. Davidem Metelkou, advokátem, sídlem Boleslavova 901/7, Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. dubna 2018 č. j. -198 a ze dne 17. ledna 2018 č. j. -191 za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu

1. Návrhem podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), brojí stěžovatel proti výše uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen " "), kterými bylo dle tvrzení stěžovatele zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle d (dále jen " "). Dále bylo dle stěžovatele zasaženo do jeho práva vlastnit majetek dle y.

2. Usnesením obvodního soudu vydaným asistentkou soudce dne 17. 1. 2018 č. j. -191 byl stěžovatele vyzván, aby zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 138 650,23 Kč podle položky 22 odst. 1 písm. a) a odst. 2 Sazebníku soudních poplatků.

3. K námitce stěžovatele rozhodl usnesením ze dne 11. 4. 2018 č. j. -198, že se usnesení ze dne 17. 1. 2018 č. j. -191 potvrzuje (výrok I) a že se návrh na přerušení řízení zamítá (výrok II).

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel uvádí, že řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 19. 2. 2016; k zahájení řízení došlo tak přede dnem nabytí účinnosti Dle názoru stěžovatele by tak na případnou existenci či neexistenci poplatkové povinnosti měla být aplikována právní úprava , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), v době podání žaloby, tzn. ke dni 19. 2. 2016, a není důvod aplikovat ve znění účinném po datu 30. 9. 2017. Soudní poplatek za podané odvolání by tak dle názoru stěžovatele vyměřován býti neměl, když dle zákona o soudních poplatcích ve spojení s přechodným ustanovením dle části třetí, čl. VI , je toto řízení od placení soudních poplatků osvobozeno. vyhodnotil, že na probíhající řízení se uplatní ve znění účinném po 30. 9. 2017, s úvahou, že za řízení lze považovat řízení odvolací (přičemž odvolací řízení bylo zahájeno podáním odvolání ze strany stěžovatele dne 3. 11. 2017). Bylo-li by možno přijmout názor obvodního soudu v tomto ohledu za správný, pak má stěžovatel za to, že soudní poplatek neměl být vyměřen ve výši 138 650,23 Kč, nýbrž ve výši 2 000 Kč, pročež spatřuje porušení svých výše uvedených ústavně garantovaných práv.

5. Ve vztahu k výše uvedenému a dále v souladu s tímto podává stěžovatel návrh na 1) zrušení části třetí, čl. V bod 6 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterým došlo ke zrušení zákona o soudních poplatcích, a současně 2) zrušení části třetí, čl. V bod 13 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterým byla do Sazebníku soudních poplatků vložena položka 8a upravující poplatkovou povinnost ve výši 2 000 Kč za návrh na zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem; a to vše pro rozpor s ústavním pořádkem České republiky, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem této ústavní stížnosti.

III.

Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v .

7. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. když nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000

sp. zn.

(N 111/19 SbNU 79)].

8. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.

9. Pro nyní projednávanou věc jsou rozhodující závěry pléna Ústavního soudu vyslovená ve stanovisku ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. (124/2013 Sb., ST 35/69 SbNU 859; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V tomto rozhodnutí plénum Ústavního soudu dovodilo, že ústavní stížnost toliko proti usnesení, jímž soud vyzývá účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku, není přípustná. Tento závěr se plně uplatní i v nyní projednávaném případě, a to přesto, že stěžovatel nenapadl pouze toto usnesení, ale i usnesení o námitkách proti němu. Usnesení o námitkách je sice možno považovat nikoliv toliko za výzvu, ale za rozhodnutí o opravném prostředku, nicméně podání námitek dle ustanovení , o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, není ve světle shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu poslední možností, jak se mohl stěžovatel domoci ochrany svých práv.

10. Stěžovateli totiž i v této situaci zůstávala možnost v rozsahu, v němž dle jeho názoru soudem vyměřený soudní poplatek převyšoval jeho skutečnou poplatkovou povinnost, navrhnout soudu vrácení soudního poplatku ve smyslu § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Teprve zamítl-li by soud tento jeho návrh, měl by ve smyslu shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu stěžovatel možnost za podmínek vyčerpání všech dalších opravných prostředků, měl-li by nějaké k dispozici, podat případně ústavní stížnost. Za této situace pak jeho ústavní stížnost proti usnesení o námitkách proti usnesení, jímž byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, nemůže být přípustná (srov. obdobně také usnesení ze dne 29. 11. 2016

sp. zn.

či usnesení ze dne 16. 3. 2018

sp. zn.

). Za této procesní situace nezbývá Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout z důvodu výše uvedených a odkázat stěžovatele na výše nastíněný postup ochrany jeho práv před obecnými soudy.

11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle ve spojení s odmítnuta.

12. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů (srov. sub 5 tohoto usnesení). Z ustanovení vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle . Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995

sp. zn.

(U 22/4 SbNU 351)].

13. Návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení Ústavní soud odmítl podle ustanovení ve spojení s ustanovením .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu