Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1806/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o návrhu stěžovatelů 1) Městský úřad Valašské Klobouky, sídlem Masarykovo náměstí 189, Valašské Klobouky, a 2) Město Valašské Klobouky, sídlem Masarykovo náměstí 189, Valašské Klobouky, zastoupených Mgr. Miroslavem Remešem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 177, Valašské Klobouky, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2018 č. j. -83, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Ing. Antonína Soukupa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelé domáhají zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného usnesení. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu zaručeného d (dále jen " ") a práva vlastnit majetek zaručeného y.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 31. 1. 2018 u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") proti stěžovateli 1) se vedlejší účastník domáhal ochrany před nečinností ve správním řízení vedeném pod

sp. zn. OD-SH 5/2015. Dne 5. 3. 2018 vzal žalobu zpět, neboť stěžovatel 1) v mezidobí vydal rozhodnutí.

3. Výrokem I. usnesení krajského soudu ze dne 4. 4. 2018 č. j. -83 bylo řízení o žalobě vedlejšího účastníka zastaveno. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem II. tak, že stěžovatel 1) nemá právo na jejich náhradu, a výrokem III. tak, že stěžovatel 1) je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 14 342 Kč. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že náhradu nákladů řízení přiznal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kdy k zastavení řízení došlo pro chování stěžovatele 1), který po podání žaloby vydal požadované rozhodnutí. Argumentoval-li stěžovatel 1), že mu byl spis pro další řízení odvolacím orgánem postoupen teprve dne

13. 2. 2018, uvedl krajský soud, že liknavost státní správy nemůže jít k tíži vedlejšího účastníka.

II.

Argumentace stěžovatelů

4. Ústavní stížnost se v prvé řadě soustředí na zdůvodnění jejího podání jak správním orgánem, tak i obcí. Stěžovatelé uvádějí, že stěžovatel 1) byl účastníkem řízení před krajským soudem a orgánu stěžovatele 2) jako veřejnoprávní korporace byla uložena povinnost.

5. Stěžovatelé k nyní posuzované věci uvádějí, že nesouhlasí se závěry krajského soudu o nečinnosti, důvodnosti podané žaloby či nevydání rozhodnutí včas. Doplňují, že žaloba byla podána v době, kdy se spis vedený ve správním řízení nacházel u nadřízeného orgánu, přesněji Krajského úřadu Zlínského kraje, a opakují, že o rozhodnutí odvolacího orgánu stěžovatel 1) nevěděl až do 13. 2. 2018, kdy mu byl vrácen správní spis. Rozhodnutí pak vydal dne 1. 3. 2018, a to po uplynutí lhůty k možnému vyjádření účastníků správního řízení. Stěžovatelé se domnívají, že bylo rozhodnuto bez jakýchkoliv odkladů či průtahů a stěžovateli 1) nelze klást k tíži průtahy, které vznikly době, kdy se spis nacházel u odvolacího orgánu.

6. Podle stěžovatelů rovněž nelze paušálně shrnout, že za průtahy, které nastaly u odvolacího orgánu, odpovídá státní správa. Naopak s ohledem na bylo povinností krajského soudu důsledně rozlišit, která veřejnoprávní korporace zapříčinila průtahy v řízení, a proto je povinna nahradit náklady soudního řízení.

7. Stěžovatelé závěrem nesouhlasí s aplikací Tvrdí, že k odstranění průtahů v řízení nevedlo chování stěžovatele 1), nýbrž odvolacího orgánu, který teprve po podání žaloby vrátil správní spis.

III.

Posouzení procesních předpokladů

8. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Co se však týče stěžovatele 2), dospěl Ústavní soud k závěru, že není oprávněným navrhovatelem. Podle je k podání ústavní stížnosti oprávněna právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V nyní posuzované věci je zjevné, že účastníkem řízení před krajským soudem byl pouze stěžovatel 1), nikoliv však stěžovatel 2). Stěžovatel 1) je právně zastoupen v souladu s požadavky až a jeho ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle odst. l y je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy soudů ( y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které tvoří jeho integrální součást. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

11. Ústavní soud uvádí, že argumentace stěžovatele 1) nedosahuje ústavní roviny. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s užitím ustanovení a Vzhledem k tomu, že jde o aplikaci podústavního práva, není Ústavní soud oprávněn do jejího řešení jakkoliv zasahovat, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovaly případy porušení procesních pravidel ústavní povahy, popř. zjevné excesy při zjišťování skutkového stavu. V nyní posuzované věci však krajský soud správně aplikoval ustanovení o uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení před správním soudem, podle jehož odst. 3 platí, že vzal-li navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. Ústavní soud opakovaně upozorňuje, že chování odpůrce je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska. Jde-li o aplikaci ustanovení , uvádí Ústavní soud, že jeho účelem je určení povinného subjektu při výkonu rozhodnutí, přičemž k jeho použití v nyní posuzované věci nedošlo a rovněž nemůže ani založit legitimaci stěžovatele 2) v řízení před Ústavním soudem (srov. bod č. 8).

12. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v rozsahu podání stěžovatelem 2) odmítl podle jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Jde-li o ústavní stížnost v rozsahu podání stěžovatelem 1), dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem krajského soudu, který se nedopustil procesních pochybení, nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele 1),

a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu