Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2792/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. B., t. č. ve Věznici Stráž pod Ralskem, právně zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, AK se sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 8. 2017 č. j. -51 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 6. 2017 č. j. -44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měl být zkrácen na svých ústavně zaručených právech, garantovaných , a d (dále jen "").

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností zjistil Ústavní soud, že usnesením soudu prvního stupně byla podle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. . Po provedeném dokazování a po jeho zhodnocení dospěl soud k závěru, že od posledního negativního rozhodnutí o předchozí žádosti neuplynula zákonná lhůta šesti měsíců. O stížnosti stěžovatele rozhodl stížnostní soud tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Ve stanovisku soudu prvního stupně neshledal pochybení. Jeho rozhodnutí odpovídá ustanovení § 331 odst. 1 poslední věta tr. řádu. Z ní je patrné, že byla-li již žádost odsouzeného o podmíněné propuštění zamítnuta, může ji opakovat pouze po uplynutí šesti měsíců od zamítavého rozhodnutí, ledaže by žádost byla zamítnuta z důvodu, že neuplynula lhůta stanovená v zákonu pro podmíněné propuštění. Jestliže předchozí usnesení nabylo právní moci dne 7. 3. 2017, může odsouzený podat nový až po dni 7. 9. 2017. Nic na tom nemůže změnit názor odsouzeného, že přechozí žádost byla podána poté, co odsouzený vykonal jednu třetinu z uloženého trestu odnětí svobody a nyní žádost podává po vykonání poloviny z uloženého trestu. Zákon podle stížnostního soudu nezná takové rozlišení, a proto musí být nynější žádost jako předčasně podaná zamítnuta.

3. Stěžovatel s výkladem obecných soudů nesouhlasí a v ústavní stížnosti předkládá svou verzi výkladu téhož ustanovení tr. řádu.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval otázkou aplikace ustanovení či v podstatě shodného ustanovení § 61 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [viz např. rozhodnutí

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439),

sp. zn.

ze dne 10. 6. 2008,

sp. zn.

ze dne 25. 2. 2010,

sp. zn.

ze dne 5. 1. 2015, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.

6. V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu takových rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 9. 2009,

sp. zn.

ze dne 25. 2. 2010). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.

7. Stěžovatel rozporuje výklad obecných soudů týkající se lhůt pro podání žádosti o podmíněné propuštění. V obou napadených usneseních byla tato otázka vyřešena shodně, oba soudy odkázaly na příslušná zákonná ustanovení a v jejich postupu, kdy zamítly žádost stěžovatele jako předčasnou, nelze spatřovat prvky libovůle.

8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu