Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1392/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti TECHNOEXPORT, a. s., sídlem Třebohostická 3069/14, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, sídlem Na Příkopě 957/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018 č. j. -96 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2017 č. j. -75, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Waimalu a. s., sídlem Blatenská 393, Abertamy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její základní právo na spravedlivý proces podle a násl. d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že Okresní soud Praha- východ (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 20. 12. 2016 č. j. -54 rozhodl, že se řízení podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), přerušuje do pravomocného skončení řízení o žalobě stěžovatelky proti Ing. Daně Wesselé, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. . V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že byť právní úprava podle , , ve znění pozdějších předpisů [dále jen " " (na rozdíl od , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen " z roku 1964")], nově upravuje odporovatelnost prostřednictvím výhrady podle , tato skutečnost nebrání i za účinnosti tomu, aby soud řízení o relativní neúčinnosti (odporovatelnosti) přerušil do doby, než bude pravomocně ukončeno řízení, z něhož vzešla vykonatelná pohledávka, jejíž uspokojení má být odporovatelností ochráněno [okresní soud v této souvislosti odkázal na komentářový výklad k . (srov. k tomu LEBEDA, Martin. (Výhrada). In: Lavický Petr, a kol. I. Obecná část ( -654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014), v níž je uvedeno, že možnost přerušení řízení není novou právní úpravou dotčena].

3. K odvolání obchodní společnosti Waimalu a. s., jako žalované (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice), změnil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu tak, že řízení se nepřerušuje do pravomocného skončení řízení o žalobě stěžovatelky proti Ing. Daně Wesselé vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. . V souladu s novou právní úpravou obsaženou v od 1. 1. 2014 nemůže být podle krajského soudu probíhající řízení o zaplacení pohledávky důvodem pro přerušení řízení o odpůrčí žalobě, jak tomu bylo v dřívější úpravě, tedy v z roku 1964 účinném do 31. 12. 2013. Měla-li stěžovatelka za to, že jí například hrozí uplynutí prekluzivní lhůty pro podání odpůrčí žaloby, měla využít výhrady upravené v . Z tohoto zákonného ustanovení totiž podle krajského soudu vyplývá, že výhrada má preventivní účinek a že zásadně předchází odpůrčí žalobě. Jejím doručením notáři, exekutoru či soudu pak neběží do vykonatelnosti pohledávky lhůta k podání odpůrčí žaloby. Je tedy zřejmé, že tím dochází k přerušení lhůty, která pokračuje okamžikem, kdy se pohledávka věřitele stane vykonatelnou.

4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud ve svém velmi stručném odůvodnění odkázal na své usnesení ze dne 20. 1. 2017 sp. zn. . Z tohoto usnesení se přitom podává, že požadavek, aby pohledávka věřitele byla vykonatelná, nevymezuje podmínku pro vyslovení neúčinnosti právního jednání dlužníka, ale aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě. Neúčinnosti právního jednání se lze za podmínek uvedených zejména v a 591 dovolávat nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vykonatelnou již v době, kdy bylo učiněno napadené právní jednání, ale i v případě, že bylo učiněno dříve, než se pohledávka věřitele za dlužníkem stala vykonatelnou. Za účinnosti z roku 1964 judikatura sice z požadavku vykonatelnosti pohledávky dovodila, že není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná (vykonatelná) a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle Uvedený závěr, vyplývající z požadavku na zachování lhůty k dovolání se odporovatelnosti dlužníkova právního úkonu i v případě, že věřitelova pohledávka je předmětem jiného řízení, se však podle Nejvyššího soudu - s ohledem na odlišné řešení rozhodné otázky v - po 1. 1. 2014 již neuplatní. V této souvislosti Nejvyšší soud pak uvedl, že usnesení krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak; proto dovolání stěžovatelky odmítl.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je námitka, že podáním odpůrčí žaloby, ačkoliv ještě věřitel nemá vykonatelnou pohledávku, namísto výhrady podle , může lépe ochránit svá práva před vyvedením majetku ze sféry vlivu osoby, na níž dlužník majetek převedl, a to díky tomu, že podání odpůrčí žaloby ještě před tím, než se stane pohledávka vykonatelnou, vede k tomu, že soud v případě nemovitých věcí oznámí osobě, která vede v tomto případě katastr nemovitostí, že bylo zahájeno řízení o odpůrčí žalobě, což vede k tomu, že do katastru nemovitostí se zapíše příslušná poznámka. Ačkoliv taková poznámka nepůsobí jako absolutní překážka změny v osobě vlastníka majetku, v případě převodu takového majetku na další osobu může být ovšem jen stěží tvrzeno, že další nabyvatel byl v dobré víře ohledně právních vztahů k takovým nemovitým věcem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle .

8. Ústavní soud připomíná, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již vícekrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

10. Jak je patrno ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatelka proti právní úpravě relativní neúčinnosti obsažené v a souvisejících předpisech ve svém důsledku ničeho zásadního nenamítá s výjimkou toho, že uplatnění výhrady podle není spojeno se zápisem do katastru nemovitostí, což podle stěžovatelky - bylo-li by tomu tak (to znamená, byla-li by výhrada spojena se zápisem poznámky) - by omezilo případnou dobrou víru v zápis uvedený v katastru nemovitostí, a to zejména za situace, byly-li by nemovité věci původně patřící dlužníkovi dále (účelově) převáděny v úmyslu zkrátit věřitele. Byť přitom lze se stěžovatelkou souhlasit v tom, že taková zákonná úprava by patrně byla vhodná [srov. k tomu ostatně zákona o katastru nemovitostí, kdy se do katastru nemovitostí zapisuje samotné dovolání se neúčinnosti právního jednání], na druhou stranu se stěžovatelka ve svých úvahách vůbec nevypořádává s možností podat v řízení, z něhož má vykonatelná pohledávka vzejít (v případě stěžovatelky tedy v řízení o náhradě škody) návrh na vydání předběžného opatření, například ohledně úhrady kupní ceny za pozemky [srov. ]. Právní řád tak stále poskytuje podle Ústavního soudu prostředky umožňující stěžovatelce bránit se eventuálnímu zkracujícímu jednání ze strany dlužníka, a to i v kontextu ochrany dobré víry v zápis v katastru nemovitostí a v kontextu následných (účelových) dispozic. Ani právní závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu v ústavní stížností napadených rozhodnutích (respektive v rozhodnutích v nich odkazovaných) těmto východiskům neodporují, proto Ústavní soud k jejich zrušení nepřistoupil, byť - vyjde-li z tvrzení stěžovatelky o obsahu jejího dovolání - pak se Nejvyšší soud s výše naznačenými otázkami ve svém rozhodnutí ne zcela vypořádal. Z věcného hlediska však jeho rozhodnutí z ústavněprávního pohledu obstojí.

11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu