Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 391/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Hornischera, zastoupeného Mgr. Josefem Kantůrkem, advokátem, sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2017 č. j. -444, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 6. října 2016 č. j. -359 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. dubna 2016 č. j. -332, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Vladimíra Vymazala, 2) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d, a y, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně žádá o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byla žalovanému Vladimíru Vymazalovi (dále jen "první vedlejší účastník") uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 1 656,59 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I.), návrh, aby prvnímu vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve výši 8,05% p. a. z částky 1 656,59 Kč od 4. 4. 2012 do 17. 1. 2014, byl zamítnut (výrok II.), řízení o uložení povinnosti prvnímu vedlejšímu účastníkovi a žalované č. 2 (dále jen "druhý vedlejší účastník") zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení bylo zastaveno (výrok III.), řízení co do uložení povinnosti prvnímu vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 10 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení bylo rovněž zastaveno (výrok IV.), návrh stěžovatele, aby druhému vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit mu částku 10 000 000 Kč s příslušným úrokem z prodlení, byl zamítnut (výrok V.), návrh stěžovatele, aby oběma vedlejším účastníkům byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku 248 693,41 Kč s příslušným úrokem z prodlení a dále částku 1 656,59 s příslušným úrokem z prodlení, byl zamítnut (výrok VI.) a výroky VII. a VIII. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

3. Dalším napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") bylo rozhodnutí okresního soudu ve výrocích V. a VIII. potvrzeno (výrok I.), v části výroku VII. o nákladech řízení mezi stěžovatelem a druhým vedlejším účastníkem bylo změněno tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II.) a výrokem III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nejsou splněny předpoklady pro odpovědnost státu za škodu, resp. za nemajetkovou újmu, neboť není žádné pravomocné nezákonné rozhodnutí, které by bylo zrušeno a není ani nesprávný úřední postup, který by způsobil stěžovateli újmu, neboť usnesení o ustanovení opatrovníka nebylo nikdy zrušeno, stejně jako konečné rozhodnutí. V exekučním řízení na základě tohoto konečného rozhodnutí stěžovatel nepodal odvolání proti usnesení o nařízení exekuce ani návrh na zastavení exekuce, přičemž jedině v tom případě by exekuční soud (k námitce o nezákonném opatrovníku stěžovatele) posuzoval, zda rozhodnutí nabylo právní moci a stalo se vykonatelným. V důsledku absence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, z něhož by stěžovateli vznikla újma, mu proto nenáleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen " "), odmítl s tím, že neobsahuje náležitosti vyžadované v , neboť v něm není vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel uvádí, že se žalobou domáhal zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. tím, že mu byl coby osobě neznámého pobytu nezákonně ustanoven opatrovník. Uvedené pochybení konstatoval Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. . Přes tuto skutečnost byl rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 1998 sp. zn. ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. zavázán společně a nerozdílně s ostatními žalovanými k zaplacení částky 153 824 Kč s příslušenstvím. Není tedy pochyb o tom, že jeho práva byla těmito rozsudky poškozena, neboť bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, jež v konečném důsledku způsobilo nezákonnou exekuci, které musí stěžovatel čelit a která značným způsobem zasahuje do jeho života a zdraví. Následná rozhodnutí, vydaná v řízení, v němž se domáhal náhrady za způsobenou újmu, a která uvedené pochybení nezohlednila, jsou proto v rozporu se zásadami spravedlivého procesu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 . Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná ( a contrario), neboť předmětné řízení je skončeno a stěžovatel proti němu nemá k dispozici žádné další procesní prostředky k ochraně svých práv. Ve vztahu k napadeným usnesením okresního a krajského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje (viz dále, zejména bod 10).

IV.

Vlastní posouzení ústavní stížnosti

7. Z usnesení Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud podle odmítl s tím, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

8. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím souvisí povinnost dovolatele být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li sám dostatečně kvalifikován. Ústavní soud tak ve své rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení určité nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

9. Ústavní soud si ověřil z vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. , že stěžovatel v dovolání proti rozsudku krajského soudu skutečně nevymezil otázku hmotného nebo procesního práva. Pouze ocitoval , aniž by konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. Z dovolání není vůbec zřejmé, od jaké ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého dříve přijatého řešení se dovolací soud má odchýlit. Konstatování stěžovatele, že odvolací soud při právním posouzení věci pochybil, rozhodně nepostačuje k vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud tedy nezjistil, že by závěr Nejvyššího soudu o tom, že v podaném dovolání nebyl uveden předpoklad jeho přípustnosti, byl nesprávný. Za této situace mu nezbývá, než ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

10. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro absenci vymezení předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutím, jež vydání usnesení Nejvyššího soudu předcházela, tedy proti napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k tomu z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (viz ). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání ( věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu považovat za přípustnou (srov. usnesení ze dne 12. 2. 2015

sp. zn.

, či ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

).

11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou podle a v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu jako nepřípustnou podle téhož zákona.

12. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení stěžovatele (viz ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu