Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1648/18

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Lukáše Holého, sídlem Přístavní 321/14, Praha 7 - Holešovice, jako insolvenčního správce dlužnice KTI - provádění staveb, s. r. o., zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Přístavní 321/14, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2018 č. j. -147, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Miloše Housera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu

1. Návrhem podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), brojí stěžovatel proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dle tvrzení stěžovatele zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a dále dle stěžovatele došlo k porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud" nebo "soud prvního stupně") usnesením ze dne 26. 4. 2017 č. j. -101 (dále jen "usnesení soudu prvního stupně"), zastavil řízení (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení 532 932,40 Kč (výrok II).

3. K odvolání stěžovatele proti výroku II usnesení soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud" nebo "odvolací soud") usnesením ze dne 8. 8. 2017 č. j. -117 (dále jen "usnesení odvolacího soudu") změnil výrok II usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 23 716 Kč (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. K dovolání vedlejšího účastníka rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud napadeným usnesením vybočil z mezí ústavnosti soudního procesu, poněvadž při řešení předmětné otázky zcela opomněl vzít v úvahu několik stěžejních skutečností. V první řadě jde zejména o zohlednění specifického postavení insolvenčního správce, které mu neumožňuje se v intencích právních předpisů domáhat na základě ustanovení , o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů, jiného nároku než určení ručení člena statutárního orgánu obchodní korporace. Dále Nejvyšší soud přiřkl bez dalšího stěžovateli postavení účastníka řízení domáhajícího se nároku na plnění, jakkoli je z průběhu řízení zřejmé, že k tomu projev vůle stěžovatele nikdy nesměřoval, ani směřovat nemohl. Konečně pak Nejvyšší soud při odmítnutí argumentace protokoly z ústních jednání před krajským soudem rovněž nezohlednil vzájemnou souvislost mezi označením předmětu řízení v protokolu z ústního jednání, a tím, jak ze žaloby příslušný soud pochopil (vnímal), co je vlastně předmětem řízení. Pokud tedy Nejvyšší soud takto činí, překračuje tím dle přesvědčení stěžovatele ústavní limity vedení soudního procesu a ve vztahu ke stěžovateli tak dochází k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného stěžovateli v y ve spojení s Úmluvy.

III.

Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v .

7. Ústavní soud je dle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Ústavní stížnost pak podle písm. d) y tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.

8. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012

sp. zn.

(N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012

sp. zn.

(N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. V nyní posuzované věci je situace veskrze jasná. Procesním důsledkem napadeného usnesení Nejvyššího soudu je situace, kdy na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu bude vrchní soud opětovně rozhodovat o odvolání stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně. Vrchní soud bude v novém řízení vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení ( ve spojení s , , ve znění pozdějších předpisů). Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná.

IV.

Závěr

10. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí ve věci samé, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009

sp. zn.

). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí ( ), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012

sp. zn.

(N 159/66 SbNU 373)].

11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle ve spojení s odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2018

Jan Filip v. r.

soudce zpravodaj