Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1216/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Petra Šlechty a Pavla Šlechty, obou právně zastoupených JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem Malá Skála 397, proti výrokům I., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2018 č. j. , 483/2017-84, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a veřejné vysoké školy Univerzita Karlova, sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelé domáhají zrušení výroků I., III. a IV. v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť mají za to, že jím bylo porušeno zejména jejich právo na soudní ochranu podle a násl.d (dále jen ""), právo na ochranu vlastnictví podle y a dále právo na ochranu života a zdraví a ochranu soukromého života. Dále navrhli, aby Ústavní soud zavázal městský soud právním názorem o možné subsidiární aplikaci na posuzovaný případ, případně aby podal návrh plénu Ústavního soudu na deklarování neústavnosti ve znění účinném do 30. 9. 2015.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 10. 2017 č. j. -52, doplněným usnesením ze dne 30. 10. 2017 č. j. -56, uložil žalované vedlejší účastnici povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 240 000 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

3. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem takto: "I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že se žaloba o zaplacení částek 240.000 Kč každému ze žalobců zamítá. [...] II. Ve výroku o soudním poplatku pod bodem III. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že se žalované povinnost k úhradě soudního poplatku neukládá. [...] III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na nákladech řízení 62.187,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky JUDr. Marie Semíkové. [...] IV. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 25.458,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky JUDr. Marie Semíkové." O nákladech řízení, jak shrnuje ve svém odůvodnění, rozhodl ve prospěch vedlejší účastnice na základě kritéria úspěchu ve věci. V závěru svého rozhodnutí stěžovatele poučil, že: "Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu I. stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud ( )."

II.

Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé nejprve v ústavní stížnosti brojí proti zamítavému výroku městského soudu ve věci samé. Dále vůči výrokům III. a IV. o náhradě nákladů řízení stěžovatelé namítají, že rozhodnutí městského soudu je pro ně překvapivým. Mají za to, že městský soud měl v jejich prospěch využít moderačního práva podle - stěžovatelé jsou pozůstalí, navíc jejich otec zemřel v souvislosti s nemocí z povolání, kterou získal při výkonu práce pro vedlejší účastnici. V doplnění ústavní stížnosti pak rozvedli námitky brojící proti nákladovým výrokům.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené . Ústavní soud přitom posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti návrh nepřípustný podle , a to v rozsahu, v němž je ústavní stížností napadán výrok I. rozsudku městského soudu.

6. Ústavní stížnost dle písm. d)y totiž tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z , 3, 4 a lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (y), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány.

7. Z výše uvedeného vyplývá, že proti rozhodnutí městského soudu bylo dovolání přípustné (na danou věc nedopadá žádná ze zákonných výluk z přípustnosti dovolání), což ostatně ve své ústavní stížnosti výslovně potvrzují i sami stěžovatelé, když jediným důvodem, proč dovolání podle svého tvrzení nepodali, je to, že by to podle jejich názoru bylo formalistické a zbytečné, protože městský soud rozhodl ve shodě s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Za dané situace tak ovšem stěžovatelé nedostáli požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpali všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní posuzované věci nutno považovat i dovolání podle ustanovení a násl. , byť jde o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely provedené (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva, stanovená v části věty za středníkem , ve znění účinném do 31. 12. 2012. Odkázat lze i na judikaturu Ústavního soudu [srov. například nález

sp. zn.

ze dne 1. 11. 2016 a stanovisko pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], podle níž ústavně konformní výklad přípustnosti dovolání podle mimo jiné vyžaduje, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být Nejvyšším soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Ústavní stížnost v části směřující vůči výrokům III. a IV. rozsudku městského soudu je přípustná, neboť byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadené výroky, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až 31 a vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. další již podle neměli.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části, v níž je přípustná, představuje návrh zjevně neopodstatněný podle . Ústavní soud svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (y). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)].

11. Uvedená zdrženlivost se uplatní o to více při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012

sp. zn.

(N 173/67 SbNU 111)]. Problematika náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014

sp. zn.

). Ústavní soud k otázce náhrady nákladů rovněž uvedl, že zdrženlivost jeho eventuální ingerence nabývá na významu také tehdy, měl-li by Ústavní soud obecným soudům omezovat možnost uvážení, zda v tom kterém případě byly podmínky pro aplikaci moderačního práva podle naplněny (srov. k tomu například usnesení ze dne 25. 6. 2015

sp. zn.

).

12. V právě posuzované věci Ústavní soud žádné důvody pro zásah do nákladových výroků městského soudu neshledal. Je tomu tak zejména proto, že dovolání v meritu věci - tedy v otázce, zda se stěžovatelé mohli domáhat po vedlejší účastnici náhrady škody (újmy) za smrt svého otce související s nemocí z povolání - nepodali. Bylo-li by ale jejich dovolání vyhověno, mělo by to samozřejmě vliv na rozhodnutí o nákladech řízení.

13. Stěžovatelé si nadto poněkud protiřečí, neboť na jednu stranu uvádějí, že pro ně byla změna nákladových výroků odvolacím soudem v podstatě překvapující, když ta ale souvisela se změnou výroku o věci samé. Městský soud se přitom při změně výroku ve věci samé pohyboval v prostoru vymezeném odvoláním vedlejší účastnice. Stěžovatelé tak již během odvolacího řízení měli počítat i s variantou, že se městský soud může přiklonit k právnímu názoru vedlejší účastnice, a to zvláště za situace, kdy ani stěžovatelé nepodali dovolání, neboť městským soudem provedená změna v jejich neprospěch je podle jejich názoru zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelé tak od začátku museli počítat a také počítali s tím, že ve věci nebudou úspěšní a ponesou povinnost nahradit náklady řízení.

14. I sami stěžovatelé rovněž připouštějí - je to ostatně podstata jejich ústavní stížnosti - že jimi požadovaný nárok na odškodnění je postaven na výkladu novém, jenž není obecně akceptován. Proto ale také podle Ústavního soudu nepředstavuje ústavněprávní diskrepanci, nechala-li se vedlejší účastnice v právě posuzovaném případě zastoupit advokátem, neboť daný případ i podle stěžovatelů přesahuje hranice běžného pracovněprávního sporu, respektive nároků z něho odvozených.

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl zčásti pro nepřípustnost podle a ve zbytku pro zjevnou neopodstatněnost dle cit. zákona. Případný akcesorický návrh na vyslovení neústavnosti ve znění účinném do 30. 9. 2015 Ústavní soud odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu