Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3774/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. srpna 2017 č. j. -2818 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. února 2017 č. j. -2615, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek zakotveného v d (dále jen "").

2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem rozhodl (mimo jiné) tak, že podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), se zabírají konkretizované nemovité věci ve vlastnictví stěžovatele coby zúčastněné osoby.

3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem tak, že výše uvedenou výrokovou část rozsudku krajského soudu zrušil a nově rozhodl, že se podle ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku ukládá zabrání týchž nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatele (zúčastněné osoby).

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, jelikož svá rozhodnutí založily na úvaze, že nedisponuje průkaznými legálními příjmy, nikoli na jednoznačném zjištění, že specifikované nemovité věci nabyl z peněžních prostředků získaných od poškozené společnosti podvodem, který je předmětem obžaloby v dané trestní věci. Podle stěžovatele ve skutečnosti nelze v žádném případě vyloučit, že kupní cenu zaplatil z prostředků, které vůbec nemusely pocházet ze stíhané trestné činnosti, přičemž například mohlo jít o jeho úspory, které pocházely z jeho podnikatelské činnosti představované pořádáním romských zábav. Ačkoliv tak může jít o prostředky, které nemusely být stěžovatelem řádně zdaněny, nelze (bez doložení časové souvislosti výběrů hotovosti, sledování pohybů na jednotlivých účtech, svědeckých výpovědí apod.) dovozovat, že by musely pocházet z předmětné trestné činnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky až 31 a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů (y), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního podústavního práva.

7. Přes odkazované ustanoveníy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na ochranu vlastnictví podle y.

9. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle § 79a a násl. trestního řádu a zabrání věci, resp. zabrání náhradní hodnoty a zabrání spisů a zařízení dle § 101 a násl. tr. zákoníku [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013

sp. zn.

(N 206/71 SbNU 429) a nález ze dne 19. 2. 2015

sp. zn.

(N 39/76 SbNU 527)]. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (y), musí být vydáno příslušným orgánem (, y) a nemůže být projevem svévole (y, a 3y). Omezení vlastnického práva použitím uvedených institutů musí též splňovat požadavek přiměřenosti. Mezi základní podmínky spravedlivého procesu patří rovněž požadavek řádného odůvodnění, který dopadá jak na řízení před soudy, tak na řízení před jinými státními orgány, kterým byla svěřena rozhodovací pravomoc [srov. nález ze dne 22. 9. 2009

sp. zn.

(N 207/54 SbNU 565)]. Zabrání věci vyžaduje oproti jejímu časově omezenému zajištění důkladnější odůvodnění a opodstatnění.

10. Stěžovatel se soustředí na námitku, že v řízení nebylo bez pochybností prokázáno, z jakých zdrojů pocházely peněžní prostředky, z nichž předmětné nemovité věci zakoupil.

11. Soudy se však s jeho oponenturou náležitě vypořádaly a dovodily, že předmětná peněžní částka pocházela z inkriminované trestné činnosti, a tedy porušení práva na ochranu stěžovatelova vlastnictví nenastalo. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na str. 75 až 76 rozsudku krajského soudu a na str. 14 až 15 rozsudku vrchního soudu. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel si nemohl ze všech existujících a v úvahu připadajících finančních zdrojů na kupní cenu označených nemovitých věcí našetřit. Konstatovaly, že prvotní jednání s realitním makléřem zprostředkovávajícím nabídku těchto nemovitých věcí vedl obžalovaný J. B. (strýc stěžovatele), stěžovatel předmětné nemovité věci neužíval, bezprostředně po zakoupení je formálně poskytl do nájmu "rodině J. B.", která je - přestože se nenachází v jejím vlastnictví - poměrně nákladně rekonstruuje.

12. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.

13. Závěry soudů jsou zcela ústavně souladné, byly-li v řízení provedeny důkazy tvořící tzv. logicky uzavřený řetězec důkazů a je možné vydat ve věci dostatečně odůvodněné rozhodnutí. To se v daném případě podle Ústavního soudu stalo; žádný relevantní či kvalifikovaný rozpor mezi důkazy Ústavní soud neshledal.

14. Totéž se týká i dodržení zásady in dubio pro reo. Dle Ústavního soudu nelze předmětnou zásadu vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, musely nutně vést k rozhodnutí příznivému pro stěžovatele. Není porušením uvedené zásady, jestliže soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi zúčastněné osoby uvěřil, či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu (srov. i dikci § 2 odst. 5 trestního řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti").

15. Na základě uvedeného a jeho shrnutím je třeba uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

16. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu