Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1299/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Moniky Luňáčkové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. -116, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2016, č. j. -104, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 8. 2015, č. j. -89, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, dále vedlejší účastnice řízení České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kladně schválil usnesením ze dne 9. 7. 2008, č. j. -49, smír ve věci vypořádání společného jmění manželů - stěžovatelky a Bohuslava Luňáčka. Jelikož bývalý manžel nesplnil svoji povinnost dobrovolně, podala stěžovatelka návrh na nařízení exekuce, nicméně exekuční soudy neshledaly naplnění podmínek pro výkon rozhodnutí k vymožení smluvní pokuty ve výši 228 492 Kč, a dále 0,1 % denně z dlužné částky 159 000 Kč od 11. 4. 2010 do zaplacení, neboť v této části nebyl exekuční titul materiálně vykonatelný pro neurčitost výroku - nebylo zřejmé, z jaké částky se má smluvní pokuta počítat. O ústavnosti těchto závěrů již dříve rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 23. 7. 2013,

sp. zn.

. V usnesení o schválení smíru proto stěžovatelka spatřuje nezákonné rozhodnutí, v důsledku něhož jí měla vzniknout škoda, kterou se rozhodla soudně vymáhat proti státu.

Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl rozsudkem ze dne 26. 8. 2015, č. j. -89, žalobu stěžovatelky o náhradu škody 470 421 Kč s příslušenstvím za nezákonné rozhodnutí podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu je nezákonnost rozhodnutí (exekučního titulu). V předmětné věci to znamená, že usnesení o schválení smíru by muselo být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost ( ), což se ovšem nestalo, usnesení je nadále pravomocné a stěžovatelka tak podala žalobu nedůvodně.

Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 9. 3. 2016, č. j. -104, s odůvodněním, že usnesení o schválení smíru nebylo zrušeno. Navíc odpovědnost za určitost smíru nesou podle odvolacího soudu především účastníci řízení, nikoliv soud.

Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 31. 1. 2018, č. j. -116, s odůvodněním, že na vymezené právní otázce napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí výlučně.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností, navrhuje jejich zrušení, namítá porušení ústavních práv - zejména na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu podle a 3 d (dále jen " "). Stěžovatelka namítá, že proti usnesení o schválení smíru není přípustné odvolání, takže nebylo možné, aby se proti němu bránila jakýmikoliv opravnými prostředky a dosáhla jeho zrušení. Dále tvrdí, že rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná a polemizuje s učiněnými právními závěry.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stížnost není nepřípustná ve smyslu ; je však zjevně neopodstatněná podle téhož zákona.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle y a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Do činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo - projednávaná věc však takovým případem není.

Stěžovatelka se výslovně domáhá svého ústavního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu podle y. Opomíjí přitom, že podmínky a podrobnosti upravuje , který stanoví, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit jen tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Uvedený předpoklad pro odpovědnost státu za škodu však v nyní souzené věci nebyl splněn, jelikož stěžovatelka uzavřela smír, který soud následně schválil podle , rozhodnutí nebylo zrušeno a je nadále pravomocné - pouze v rámci exekučního řízení bylo zjištěno, že exekuční titul je částečně nevykonatelný pro neurčitost smluvní pokuty. Přitom nevykonatelnost exekučního titulu není sama osobě důvodem pro přiznání náhrady škody vůči státu, neboť v takovém případě není rozhodnutí nutně nezákonné.

Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, navzdory svým tvrzením, nevyčerpala všechny procesní prostředky ochrany práv. Bylo odpovědností stěžovatelky, aby postupovala v řízení bez zbytečného odkladu a poté, co se dozvěděla o částečné nevykonatelnosti exekučního titulu, podala do tří let od schválení smíru u obecného soudu žalobu na jeho zrušení podle , čímž mohla dosáhnout zrušení exekučního titulu pro nezákonnost a mohla také požadovat náhradu způsobené škody.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti uzavírá, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání náhrady škody vzniklé v souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Stěžovatelka jen polemizuje s právním hodnocením, které učinily obecné soudy. Ústavnímu soudu však nepřísluší do těchto záležitostí zasahovat, jestliže jsou právní závěry obecných soudů rozumné, jasné a řádně odůvodněné - jako v této věci. Stěžovatelka ve své podstatě zaměňuje právo na spravedlivý proces s právem na rozhodnutí podle vlastního názoru, které však ústavní pořádek nezaručuje.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu