Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3374/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Arcibiskupství pražské, se sídlem Hradčanské náměstí 56/16, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2017 č. j. -81, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 10. 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle a d (dále jen " ").

2. Stěžovatel se žalobou domáhal nahrazení projevu vůle povinné osoby (vedlejší účastnice řízení) u dohody o vydání pozemku na základě , majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Po podání žaloby vedlejší účastnice řízení doručila stěžovateli návrh dohody o vydání pozemku. Dohoda byla následně uzavřena a byl proveden zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Proto stěžovatel vzal svou žalobu zpět.

3. Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 19. 5. 2017 č. j. -66 zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby a uložil vedlejší účastnici řízení uhradit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 13 552 Kč. Měl za to, že žaloba byla stěžovatelem podána důvodně a k plnění vedlejší účastnice řízení došlo až po podání žaloby.

4. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2017 č. j. -81 změnil výrok usnesení okresního soudu o nákladech řízení tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává. Rozhodl také, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že ke zpětvzetí žaloby došlo v průběhu řízení pro chování vedlejší účastnice řízení, která požadavek stěžovatele zcela uspokojila. Shledal však důvody pro použití , protože dle jeho názoru plynuly z obsahu spisu výjimečné okolnosti případu. Přihlížel k tomu, jaký zákon sporné řízení vyvolal a že tento zákon svazuje oprávněné a povinné osoby povinnostmi a propadnými lhůtami. Stěžovatel tak na jednu stranu musel přistoupit k podání žaloby k soudu v určité lhůtě, nechtěl-li riskovat zánik svého práva. Zároveň ale nebylo možné vyčítat vedlejší účastnici řízení, že pro vydání pozemku požadovala doložení konkrétních zákonných podmínek (vydání jiného funkčně souvisejícího pozemku a doložení funkční souvislosti pozemků), popřípadě vyčkání jejich jednoznačného naplnění. Poté, co jí bylo doloženo, že odpadly pochybnosti o naplnění zákonných podmínek, s vydáním požadovaného pozemku nijak neotálela. Z těchto důvodu stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že usnesením krajského soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, právo vlastnit majetek, porušen princip kontradiktornosti řízení, princip legitimního očekávání a princip rovnosti stran. Svou žalobu podal důvodně, a to až den před uplynutím lhůty k jejímu podání, což svědčí o maximu jeho dobré vůle a ochoty k dobrovolnému uzavření dohody. Nesouhlasil s tím, že by funkční souvislost vydávaného pozemku byla splněna až k okamžiku jeho vydání stěžovateli. Krajský soud řádně neodůvodnil, proč použil . Stěžovatel aplikaci tohoto ustanovení nemohl předvídat a byla mu odepřena možnost, aby se k zamýšlenému postupu krajského soudu vyjádřil. Napadené usnesení dle stěžovatele představuje libovůli krajského soudu. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu.

III.

Podmínky projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.

IV.

Vlastní posouzení

7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadeným rozhodnutím, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002

sp. zn.

(U 31/27 SbNU 341)].

8. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y (dále jen " "), a násl. ] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle , jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

10. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž i na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

(U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde. Ústavní soud přitom neshledal výjimečné důvody k tomu, aby do zhodnocení otázky náhrady nákladů řízení obecnými soudy zasahoval. Neshledal, že by v posuzované věci došlo k výkladu podústavního práva, který by založil porušení základního práva stěžovatele, byl výrazem flagrantního ignorování příslušné normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a tedy nepředvídatelné interpretační libovůle.

11. Krajský soud souhlasil se stěžovatelem, že žaloba byla podána důvodně a za běžných okolností by byly důvody pro to, aby stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení před okresním soudem dle . Následně však aplikoval , dle něhož nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou-li k tomu důvody hodné zvláštního zřetele.

12. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by aplikaci nemohl předvídat, že by mu byla odepřena možnost, aby se k zamýšlenému postupu krajského soudu vyjádřil a že by krajský soud aplikaci tohoto ustanovení řádně nevysvětlil.

13. Požadavky Ústavního soudu ohledně aplikace směřují k tomu, aby soud účastníkům řízení vytvořil procesní prostor vyjádřit se i k případnému uplatnění moderačního práva soudu podle zmiňovaného ustanovení, zvažuje-li obecný soud takový postup, a vznášet případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň v odvolání [srov. např. nález ze dne 6. 2. 2007

sp. zn.

(N 26/44 SbNU 309) nebo ze dne 3. 3. 2009

sp. zn.

(N 44/52 SbNU 443)].

14. Odvolání vedlejší účastnice řízení směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení před okresním soudem a jeho podstatou byl právě návrh na to, aby byl aplikován . Proto stěžovatel mohl uplatnění moderačního práva soudu předpokládat, neboť bylo povinností soudu se s tímto návrhem vypořádat [srov. např. nález ze dne 22. 9. 2009

sp. zn.

(N 207/54 SbNU 565)]. K odvolání se stěžovatel vyjadřoval a vysvětloval, proč má za to, že mu náklady řízení mají být přiznány. Měl proto možnost soudu předložit svůj náhled na věc a přesvědčit jej. Krajský soud pak v napadeném usnesení zohlednil tvrzení obou stran sporu a důvody pro použití podrobně popsal a své rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlil. Skutečnost, že stěžovatel soud nepřesvědčil, porušení jeho práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [srov. již usnesení ze dne 27. 10. 1994

sp. zn.

(U 18/2 SbNU 241)].

15. Napadeným usnesením krajského soudu tak nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a to ani do jeho práv dle a y.

16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24 dubna 2018

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu